Výroční ročník, při kterém veškeré startovné jde na dobročinné účely. Správně prokropená trať a sluníčko během dne, lepší to být nemohlo.
Konkurujeme si s dalšími běhy, tak příští rok musíme šlápnout do marketingu a natáhnout závodníky k nám. Deštěm skvěle připravená trať, která pořádně klouzala, sluníčko a koláče skoro pro všechny.
První výlet obnoveného dětského oddílu SK Zlíchov se konal na Velikonoce. Děti protentokrát velkoryse dovolily jet i svým rodičům, takže jsme ve složení 9 dětí, 8 rodičů, 2 prarodiče a 1 organizátor vyrazili směr Kouty nad Desnou v Jeseníkách.
Celonočním deštěm skvěle připravená trať, jenom 67 závodníku, takže na každého se dostalo.
Celonočním deštěm skvěle připravená trať, která si letos vyžádala několik obětí.
Óda na vodu
Celonočním deštěm skvěle připravená trať zpestřená několika malými výkopy, bahnem na silnici i zvýšeným provozem aut. Ale bylo to skvělé, jako vždycky.
34. ročník - 220 účastníků, 2 běžící psi, spousta chaosu a také koláčky pro každého prcka. Přemýšlím, zda to příští rok bude stejně velké a je potřeba vymyslet nový přístup, nebo nás bude příští rok zase méně a bude to v klidu.
Dostávám tradiční přednášku, co je veslo a pádlo, kdy mám zabrat, kdy naopak ubrat, kam se naklánět a kam ne, moje dítě sedí uprostřed jako hříbeček a čeká, co bude.
166 registrovaných závodníků, odpovídající počasí, klouzavé stoupání a výborné koláče. Prostě jako vždycky.
Bohužel nemůžu poskytnout žádné fundované vodácké informace o řece, ani o zbytku skupiny, protože jsem byla s malým často daleko v závěsu pod pozorným a laskavým dohledem rodiny Bubnových, ale výlet to byl krásnej.
Vývoj počtu účastníků měl paradoxně klesající tendenci. Na valné hromadě jsme se všichni vzájemně ujišťovali, jak určitě vyrazíme a kolik dětí a kamarádů ještě přibereme, že se zdálo, že bude nutné zarezervovat autobusů aspoň pět.
Postupným plavením, vysedáním a plněním pytlů jsme se posouvali dolů korytem. I když vody bylo pomálu, každá chvíle v kajaku byla odměnou za desetiminutovky na břehu.
Mimořádně zařazená kategorie maratonských adeptů - maximálně 7 let věku, délka tratě 4,5km.
Letos jsme měli asi nejmladšího účastníka v historii. Tedy účastnici, které ještě nebyl ani jeden rok.
30. ročník byl ve znamení dobrovolného vstupného a 162 účastníků. Celý výtěžek naší akce jsme poslali na účet SKV Praha.
Večer jsme si zpříjemňovali aktivitami nezbytnými pro přežití (s ohledem na klimatické podmínky skutečně nemám na mysli aktivity vedoucí ke zvýšení počtu exemplářů živočišného druhu :-).
Labská bouda rozhodně nepraská ve švech. Najednou se ozvou děsivé zvuky. Přemýšlím, jestli se řítí samotná bouda nebo jestli se na boudu řítí lavina. Varianta třetí, že personál jezdí s nákupním vozíkem po hrbolaté kamenité podlaze do dřevníku, mě vůbec nenapadla. Zajíc se mi zase směje, že jsem moc vybátá.
Pro Ferdu to musela být větší zkouška odvahy než nocleh ve sněhovém záhrabu – ale předvedl nám, že už je velkej kluk, kterej se nezalekne ani holek ani dětiček. Zbývá ještě, aby si zapamatoval, že miminka se neoslovují „Co čumíš?“
Když jsem pak po ránu zaslechl první hlasy zvenku, byl jsem vlastně rád, že můžu vstávat, což už se mi dlouho nestalo.
Byla jsem skutečně zvědavá, jakého Stalina nám v muzeum ukážou – jestli to bude Stalin, jedna z nejvýznamnějších osobností novodobých dějin, která přispěla ke konci druhé světové války a pozdvihla Rusko a celý Sovětský svaz z polí do továren a nebo Stalin jako jeden z nejhrůznějších diktátorů 20. století, který většinu lidí dostal z polí leda tak pod zem.
198 závodníků - víc není třeba dodávat. Byl to mazec všechno správně změřit.
Tsminda Sameba je kamenný kostel ze 14. století, který leží pod vrcholem Mt. Kazbegi v nadmořské výšce 2.170 metrů. Když se na kostel díváte z vesnice Kazbegi v údolí, vypadá to jako by kostel stál na jednom z nejvyšších vrcholů hor.
A velké části Gruzínců také a do kostela tak vstupují muži v dámské plážové sukni, paní omotaná reklamním ubrusem s nápisem Heineken nebo mladá holka v titěrných bikinách zakrytých průhlednou šálou.
Dostali jsme druhou šanci přesvědčit cestující v přeplněném vozidle, že se jim tam ještě dovnitř vejdeme. A povedlo se! A tentokrát to bylo pro moje krásný oči... :o).
Nezbylo nám, než se vydat na obyčejnou dovolenou... Proč jsem si vybrala právě Gruzii? Za prvé proto, abych mohla celé dva týdny remcat, proč jsme raději nejeli do Bibione! Za další proto, že jsem se těšila na vysoké opuštěné hory, komunikaci „rukama-nohama-a-parusky“ s domorodci, život křováka nespoutaný žádnými pravidly, odpočinek od civilizace a hezkou přírodu.
Zuzka se rozhodla, že práce na Žalým je to pravé pro ni. Ostatně, kdo by nechtěl mít šanci si zalyžovat, projít se zasněženým lesem v hezké přírodě a přes den si zamakat na baru a tím si i něco vydělat? :-)
Večer jsme za odměnu navázali na večírek z předchozího večera. Od Hrocha se nám dostalo ocenění, že stačil jeden den práce a z hlučných návštěvníků se stali klidně sedící a téměř v tichosti popíjející lidé. To nás ovšem podcenil.
Honza Polák nás pozval na svou chatu v Jizerkách. Někteří z nás tam byli již loni – z toho vyplývá, že jsme se osvědčili a že pozvat si nás na chatu je jedna velká radost. Tak neváhejte :-)!
Tam národní park představuje pouze elitnější piknikové místo pro střední třídu, která si může dovolit zaplatit vstupné. Funguje to tak, že si vyberete libovolné území, které prohlásíte národním parkem, oplotíte ho a u vchodu dáte ceduli a výběrčí budku.
158 závodníků se přihlásilo na start letošního závodu. Většina z nich doběhla a nebylo ani žádné zranění, na která jsme letos byli připraveni.
Jednou z plánovaných zastávek na naší cestě Kazachstánem, bylo i městečko Aralsk a Aralské moře, tedy spíše to, co z něj zbylo. Dorazili jsme do bezpochyby do jedné z nejzaostalejších oblastí země.
Ráno jsem ke svému překvapení zjistila, že mě nikdo nebudí se svítáním, že nádobí od večeře se zázračně umylo a že i snídaně za mnou dorazila až do spacáku...
Po celou dobu průjezdu Ruskem jsme se obešli bez jediného rublu. Benzín a olej, jediné, co jsme kupovali, se nám vždycky podařilo zaplatit kartou. Zádrhelem byla až mýtná budka a pontonový most necelých deset kilometrů od hranic.
Zároveň je vždy pobavilo, když se dozvěděli, kolik se s tím autem chystáme ujet. Když jsme je chtěli rozesmát nahlas, řekli jsme jim ještě, kdy bylo auto vyrobeno (pozn. - v roce 1986, tudíž jsem já byla nejmladším členem výpravy).
Že naše výprava by mohla být drsnější než víkendový výlet v Českém ráji mi došlo, když mě mamka na cestu vybavila hromadou smažených řízků a pečeným kuřetem. Něco takového se mi totiž v posledních patnácti letech nestalo.
Napadlo mě že bych vám mohl představit našeho třetího a neméně důležitého člena naší cesty. Je to VAZ 2105, tzv.žigul. Proč žigul? Protože tam na něj budou lehce sehnatelné díly, to auto je na místní cesty stavěný, je jednoduchý, tak si ho snad dokážu opravit.
Pokud někdo sdílí Zajícovo přesvědčení, že netuším, do čeho se vrhám, tenhle článek váš názor jen utvrdí.
Před lety jsem s Honzou a dalšími lidmi vyrazil do Mongolska. Jak už to tak bývá začalo se mi po dlouhé cestě stýskat. Na silvestra jsem do Honzy trochu rejpnul, že by to chtělo zas někam vyrazit. Nepochyboval jsem o tom, že se chytí.
Málokdo z našich známých, když jsme se mu svěřili se svým plánem, věděl o Kazachstánu něco víc, než že je veliký a že je daleko. Ani já jsem ještě před čtyřmi měsíci nevěděla o Kazachstánu nic. Dokonce ani to, že tam pojedu. Ale čím víc jsem se snažila o této zemi něco zjistit, tím víc jsem se do toho zaplétala a nakonec jsem se rozhodla, že tam musím jet taky.
Zuzka mě pasovala do role „kronikáře“ a tak jsem se do toho obula. Poté, co se mi podařilo několikrát vytvořit paskvil, uchýlila jsem se k netradiční variantě. Snad z toho bude poznat, jak jsme se měli a Ti, kteří s námi nejeli, nebudou příště váhat a pojedou taky.
,,Všichni vám budou říkat, ať nejezdíte. Děsit vás budou historkami o obchodu s orgány a ztrácení turistů, naprosté anarchii, mizerných silnicích, chudobě a hromadách odpadků. Pojedete. Přežijete. Doma srdceryvné uvítání jak po návratu z africké džungle. A nikdo vám neuvěří, že se vám tam vážně mohlo líbit. Dobře jim tak!“
Tohle je malá životní výzva, říkám si, když už jedeme. Při každém „kchrrr“ se na sebe podíváme a poctivě se zastydíme. Soudnost nás ještě neopustila, ale um se asi ještě nedostavil. Ach ty loďo! Ty budeš tak oškrábaná že tě mamka nepozná!
Všichni máme rádi státní svátky, nejvíce ovšem, pokud připadají na všední dny. Letošní jmeniny patrona naší země jsme oslavili pádlováním na Loferu v Rakousku. Náročnější úsek opravdu některé z nás přiměl k tichým modlitbám a přáním:,,nedej zahynout nás ani budoucím“.
122 závodníků, naprosto průměrný ročník, který zvládáme organizovat levou zadní. Prvenství měl jenom v tom, že jsme měli snad úplně poprvé v historii závodu hromadné zranění.
Vavřinec 2005, 2006, 2007, atd… Hodně let už se koná tahle akce, která většinou nezvratně symbolizuje nejen ukrutnou zimu na vodě a večírek po ní, ale hlavně konec vodácké sezóny, kdy lodě měníme za lyže a studené pivko za teplý rum.
Ač nečlenové klubu a vlastně by se dalo říct spíš nevodáci, nechali jsme se zlákat nabídkou Dětské Berounky. Přišlo nám to velmi vhod, protože jsme si její sjezd plánovali už dlouho, ale realizace vázla na organizaci.
Týden před akcí lilo, Salza si udržovala stav lehce nad dvěma metry a my, všichni účastníci, jsme se těšili na zajímavou vodu. Zlom přišel s prolomením třímetrové hranice a středečním mailem od Tomáše s výhružkou, že pokud zázračně voda do čtvrtečního odpoledne neopadne, bude muset zájezd zrušit.
Můžeme to svést na výbuch islandské sopky, hospodářskou recesi, silný nedostatek vody na českých řekách, maturitní zkoušky, divadelní vystoupení, narození dětí, upadající fyzickou kondici české populace, rýmičky a kašlíčky, polámané nohy a ruce nebo baby-sitting akvarijních rybiček.
Využít první jarní den k prvnímu pádlování byl skvělej nápad. Hlavně protože jaro nebylo jen formálně podle kalendáře, ale skutečně bylo nádherně teplo a tající sníh (a dopolední déšť) nám zajistil i dost vody.
Letos jsme se opět účastnili tohoto ďábelského závodu a Lucka nám dokonce přivezla hlavní cenu. Jupí. Kromě zkráceného výběru jsou k dispozici i všechny fotky, pro ty, kdo mají více času.
Zajíc s Kriplíkem vyrazili v zimně vyzkoušet své motorové lodě, zda jim jezdí i po ledu.
Sjezdovkáři si snad lyžování užili, běžkaři si střídavě užívali tepla na sluníčku a zimy pod mraky, které napichovaly Klínovec přibližně v půlce. Nám to ale nevadilo, stopy byly vyjeté a tak jsme si užívali dne, jak jen to šlo.
Krátké povídání z Myslivcovy svatby přímo od ženicha a k tomu fotky.
Počet odvážlivých otužilců ochotných vstávat po Štědrém večeru před sedmou ranní každoročně klesá. Letos bylo ale vážně hezky, nepršelo ani nemrzlo, škoda jen, že nebyl sníh… předpovědi rodičů, jak se vrátím domů zmrzlá a promočená se naštěstí nevyplnily.
Každoroční besídka a letos výjimečně jenom slušné fotky (jako kdyby to jindy šlo udělat jinak).
První fotky ze svatby Dančy a Kriplíka. Samí neznámí lidé v oblecích, kravatách a společenských šatech, ale třeba někoho poznáte.
Překvapivě hodně závodníků nám nedoběhlo do konce - někteří si odrovnali nohy, někteří (jak jsme později zjistili) ani neostartovali. Shodou okolností mezi ně patřila i ta ranní skupinka, která nemohla dospat a pak se jí nepodařilo najít cestu na start. Tak možná příští rok budeme značit i cestu od loděnice na start, abychom měli jistotu.
Zajíc dojel ke straně a začal za vydatné psychické podpory všech na palubě zjišťovat příčinu. Po chvíli se vrátil za volant a za doprovodu Kečupa, který slovy: „Ticho, ticho, … pozóóór, zážeh!“ odpočítal Zajícův pokus o oživení autobusu.
Hamerák je vrcholnou společenskou akcí sezóny. Kdo se neobjeví na Hameráku, jako by neexistoval. Tento článek je určen především těm, kteří neexistují, ale zajímá je, jak existují ostatní. A dále těm, kteří sice existují, ale nedostatek času či přebytek alkoholu jim znemožnil zjistit, jak existují ostatní...
Nebyli jsme s bráchou jediní, kteří vzali vyvenčit rodiče. Ti naši se nám odvděčili jablkem, chlebem se šunkou a financováním zájezdu. Jen závistivě jsme pokukovali po kojenci Vítkovi, jehož rodiče mu poskytovali full-service celý víkend. MAMI, my chcem taky!!!
Milá babičko, opět se potvrdila teorie tvé dcery, jak nejsem schopná se o sebe sama postarat a neustále vykořisťuji své kamarády, neboť od umrznutí mě při transportu zachránily jen dvě cizí mikiny, dvě vlastní a Adamův spacák.
Z Čeňkovy pily až do Sušice je to 23km, jen do Radešova 6km. Tudíž jsme dohromady ujeli neuvěřitelných 29kilometrů. Zřejmě jde ale o přísně tajnou informaci, protože na vodě mi na moje ,,oslíkovské“ otázky ,,A už tam budeme?!“ Adam pořád odpovídal :,,Asi pět kiláků, tak hodinka cesty“.
Ještě chvíli před odjezdem to vypadalo, že budeme brát spíš lyže, ale počasí se nakonec umoudřilo, sníh roztál a Punťa vysvitnul.. No, co vám budu povídat.. Nakonec jsme nevěděli co jet dřív :-)
V duchu si říkám, zda mi třeba nepřeskočilo, v té zimě jet na vodu, nejsem blázen?! Mé tvrzení potvrdila i učitelka, která mi vyprávěla o tom, jak se chystá strávit tento víkend, odjezdem na hory, kde bude lyžovat.
No a tak se v pátek 27.3.2009 naložily bedny s jídlem, zbrusu noví Špunti, lyže a s lehce pozměněným povelem populární dvojice Šimek & Grossmann „na Obertauern Zajíci, na Obertauern“ jsme vyrazili.
V rekordním čase padl za oběť Kristýnin Severín s knedlíkem, potom ještě buchta s čajem a začala jsem uvažovat o tom, že bych měla asi jezdit na návštěvy častěji, protože doma mou přítomnost nedostatečně oceňují, natož aby mě ještě hostili a pečovali o mě!
Bylo asi dobře, že jsme na Konopišťský potok opravdu v malém počtu. Oproti předchozí jízdě bylo totiž o trochu vody a hlavně o poznání více napadaných stromů a jiných zátarasů. Co se však nezměnilo, byl úžasný klid podél celého toku a minimum lidí.
Cesta na Klínovec probíhala vcelku klidně až do doby, kdy se rozbilo topení a v autobusu to smrdělo, jako když se pálí spojka, což mě trochu znepokojilo. Naštěstí mi ti zkušenější dodali na klidu vyprávěním historek o smůle s dopravními prostředky, která provází SK Zlíchov od nepaměti.
Nálada je dokonce skvělá, a blýská se i na teplejší časy. Zahříváme se ferdovým rumem 90% s čajem 10% a zajíc opět hořce lituje, že nemůže za jízdy pustit volant. Za okny tranzitu prší a to je dobré znamení, protože jako ten správný vodácký oddíl jedeme vlastně na tu vodu; sice bez kajaku, ale to nevadí.
Sehnat lidi na podobnou akci je ve století počítačů a kvalitních postelí trochu problém, ale pár jedinců se nakonec přece jen našlo. Akční páreček STBlo a Niki doplnil věčně remcající Eňon a mohli jsme jet.
Cestou zkoušíme, jestli se nám náhodou nezkazilo pivo. První je dobré, tak zkoušíme další. Naštěstí nebylo špatné ani jedno a my se zbavili prvního kartonu piva. Pak už jen rum s kolou na dobrou noc.
První eskymáci v novém letos a i tentokráte úspěšní, plní povedených i nepovedených obratů.