Dosavadní počasí nám nejspíš naznačuje, že slovo „jaro“ bychom měli ze svých slovníků vypustit a až uprostřed července sundáme z nohou lyže, nejspíš se rovnou převlékneme do plavek. Takže když nás Kuba pozval do svého domečku v Peci pod Sněžkou, nadhodil něco o přespání na Sněžce a ještě jsem jako předčasný narozeninový dárek dostala vlastní sněžnice, o programu na Velikonoce bylo rozhodnuto!
Čikity jsem se na nic neptala, prostě jsem usoudila, že se jí jakožto správnému outdoorovému psíkovi bude výlet po horách zamlouvat a vzala ji s sebou. Protože neměla vlastní sněžnice, koupila jsem ji k všeobecnému pobavení v pátek alespoň novou softshellovou bundičku.
V pátek večer společně se Zajícem, Radkem a Zuzkou dorážíme ke Kubovi, seznamujeme se s jeho slečnou, chválíme mu příbytek (chválit slečnu v její přítomnosti by bylo patrně nevhodné), povídáme a Čikita se pokouší sežrat téměř domácího psa čtyřnásobné velikosti. Prostě pohoda :-).
V sobotu před polednem vyrážíme do kopců. Kuba s Radkem na skialpech, my ostatní na sněžnicích a Čiki hezky po svých. Výstup Obřím dolem rozhodně není nuda – člověk se pěkně zahřeje, je na co se dívat a docela se zapotí, když se mu při traverzu strání smekají nohy dolů do údolí. Potkáváme skialpinisty, kteří dolů sjíždí zcela úmyslně – vzhledem ke sklonu kopce nikdo z nás nevypadá, že by s nimi chtěl měnit.
Původní plán byl přespat na Sněžce. Sněžku jsme po zralé úvaze vyměnili za nedalekou Studniční horu a to z identických důvodů, proč raději tábořit v lese než uprostřed Václaváku – nestáli jsme o to, aby nám davy turistů šlapaly na hlavy a nenechaly nás v klidu vyspat.
Ačkoli je Studniční hora nižší o necelých 50 výškových metrů, index drsnosti celé akce tím rozhodně neutrpěl. Naše rozhodnutí nás neochudilo ani o extrémní mráz, ukrutný vítr, silnou sněhovou vánici, ani hustou mlhu.
Okolo páté hodiny odpoledne jsme dorazili na vrchol Studniční hory a začali řešit, co dál. Všichni jsme si přáli přenocovat ve sněhovém záhrabu. Zde se vyskytly první potíže. Někteří (nechci jmenovat, ale kupříkladu já) fatálně podcenili předodjezdovou teoretickou přípravu a až na místě si uvědomili, že vlastně netuší, jak záhrab vypadá, ani jak se buduje. Jiným sice nechyběly teoretické vědomosti o záhrabech, ani potřebné odhodlání k jeho vybudování, avšak narazili na potíže technického charakteru – zaprvé by s tímto množstvím a kvalitou lopatek nebyl záhrab hotov ani do příštích Vánoc a zadruhé zjištění, že zahrabání se do sněhu prozmrzlého na kost je fakticky vyloučeno.
Kluci proto namísto záhrabu vybudovali útvar, který lze nazvat „zátarasem“: nízkou hrázku nad našimi hlavami, která nás měla ochránit před větrem. V průběhu noci však došlo k zásadní změně okolností a ráno jsme se probudili uprostřed „zásypu“. Vítr foukal z opačné strany a zasypával nás hromádkami sněhu.
Večer jsme si zpříjemňovali aktivitami nezbytnými pro přežití (s ohledem na klimatické podmínky skutečně nemám na mysli aktivity vedoucí ke zvýšení počtu exemplářů živočišného druhu :-). Například samotné ležení představovalo velmi komplikovaný a propracovaný systém. Připadala jsem si jako sendvič, pevně uvězněná ve fleecové vložce do spacáku, spacáku, na dvou nafukovacích karimatkách a alumatce, v celtě a ještě pod plachtou. Pokud jsem na některou z cibulových vrstev v tomto vyčerpávajícím výčtu zapomněla, omlouvám se. Avšak svůj účel to splnilo, celou noc mi bylo krásně teplo. Dokonce tepleji než u Zajíce doma, což on ovšem nerad slyší :-)...
Vaření večeře bylo také zážitkem. Časem jsme si uvědomili, že vítr ochlazuje ešus natolik, že vodu do varu rozhodně nepřivedeme ještě v průběhu noci. Experimentálně jsme tak potvrdili hypotézu, že instantní bramborová kaše je poživatelná i po smíchání s vlažnou vodou. Zároveň jsme ovšem zjistili, že mezi teplou a studenou bramborovou kaší je přeci jen podstatný kvalitativní rozdíl.
Také jsme využili husté mlhy a zahráli si roztomilou hru s pracovním názvem „Najdi Martina“. Martin (pozn. Mališ) trávil poklidné Velikonoce domácími pracemi u babičky. Ovšem když uslyšel, že plánujeme přespání na Sněžce, okamžitě zahodil hrábě, čapnul batůžek, pohorky a švestičky z babiččiny zahrádky a vyrazil za námi. Přestože jsme měli značný náskok a on celou cestu absolvoval pouze v pohorkách, dostal se úspěšně až na Luční boudu, kam ho šel vyzvednout Radek s Kubou. Ve chvíli, kdy kluci odešli pro Martina na Luční, padla tak hustá mlha, že náš bivak nebyl vidět na vzdálenost větší než tři kroky. Aby se hra „Najdi Martina“ nezvrtla do hry „Ztrať ještě kluky“, zapojili jsme signalizaci světelnou (baterku), zvukovou (můj výrazný hlas) a ještě Zajíce volně pobíhajícího po okolí, který se snažil na ně náhodou narazit. Naštěstí vše dobře dopadlo, kluci si omylem s sebou vzali také baterku a zpátky k nám se tak vrátili po svých vlastních stopách.
Jediná Čikita se dočkala záhrabu, když jsme ji vytvořili unikátní batůžkový záhrab. Čiki byla po celou dobu ohromně statečná. Za zmínku rozhodně stojí, že jsme za celé Velikonoce na hřebenech nepotkali žádného menšího psíka než byla ona, ani žádného jiného psa oblečeného v softshellce. Největší potíž byla v tom, že se jí sníh hrozně lepil na chlupy na nožičkách a tam okamžitě namrzal do velkých ledových koulí. Tyhle koule se nedařilo zcela odstranit ani Čiki zubama, ani nám rukama. Dále se do Čiki rychle dávala zima ve chvílích, kdy jsme zastavili. Aby náš nejmenší polárník přežil mrazivou noc bez újmy na zdraví, vedle bundy měl vlastní spacáček a deku a celého jsme ho usadili do batohu tak, že mu koukala jen hlavička. Zajíc se pak s Čiki podělil ještě o svou celtu i plachtu a časně k ránu dokonce i o spacák!
Při ranním probuzení jsem zjistila, že všechno kolem mě pokrývá sníh a námraza. Moje karimatka byla omrzlá, moje krosna byla omrzlá, moje mikina byla oválená ve sněhu a zmrzlé boty byly plné navátého sněhu. Když jsem uviděla tu sněžnou kalamitu, nejdřív jsem měla strašnou chuť řvát. Hned jsem si ale uvědomila, že to bohužel nic nevyřeší a jakkoli to bude nepříjemný, nezbývá mi, než vylézt z vyhřátého spacáku rovnou do sněhové vánice, převléci se, vyklepat sníh z věcí a pokusit se je zabalit. Překvapivě realizace tohoto plánu nebyla tak strašná, jak jsem se obávala.
Na Luční boudě jsme rozmrazili své zamrzlé úsměvy, uvařili snídani a provedli ranní hygienu. Zjistili jsme, že před Luční boudou je v devět hodin ráno mínus devět stupňů. Jelikož na Studniční hoře nebyl k dispozici žádný teploměr, usoudila jsem, že až se budu vytahovat před kamarády, budu jim tvrdit, že v noci bylo mínus patnáct.
Společně jsme došli až na Výrovku, kde jsme se rozdělili. Zuzka s Martinem sešli rovnou do Pece na autobus, Kuba s Radkem toužili po nějakých freeridech a já se Zajícem a Čikitou jsme výlet protáhli ještě přes Liščí horu. Čikita projevovala mnohem větší známky únavy než v sobotu a silný vítr foukající na pláních ji evidentně dost ničil. Kousek cesty proto dala přednost taxíku – jen kvůli jejím smutným očím ji Zajíc poponesl v krosně.
Zbytek neděle jsme odpočívali, večer se Kuba s Radkem vydali na koncert místní kapely. Když v půl čtvrté ráno dorazili, Radek nás ujistil, že nemusíme být smutní, že jsme nešli, neboť to evidentně vůbec za nic nestálo.
V pondělí Čiki hlídala Kubovy domeček a já se Zajícem jsme se vydali na kratší procházku na sněžnicích. Perfektní bylo, že skoro celá cesta vedla hlubokým prašanem po odlehlých neprošlapaných pěšinkách. Kluci se vydali na kratší výlet na skialpech a po návratu si také na nic nestěžovali.
Lucka
P. S.: Po návratu domů jsem si začala doplňovat teoretické znalosti o záhrabech. Zjistila jsem tak, že našemu zátarasu chybělo k záhrabovosti více než jen plakát Kelly Family (aneb perfektní návod na záhrab)
Fotky
Lucka){kind=link}