28. - 30. 9. Lužnice

Zajíc+Lucka+Tomáš+David+Markéta+Ferda+Vojta
7x kajak, pádlo, šprajda, helma, vesta
transit od Železnýho+vojenský stan+kytara
13hod tréninku+15km Lužnice+25xcvak+ nekonečně puchýřů a mozolů
úžasná legrace!!!

Tenhle futuristický text přesně vystihuje naší víkendovou akci, ale byla by škoda nerozvést to více do detailů... Většina lidí zřejmě oslavila svátek patrona naší země v teple domova sledováním šíleného lijáku za okny. Pár otužilých odvážlivců se zúčastnilo závodu Pražské pramičky (viz. Reportage od Radka), což kromě srandy a vysilující dřiny znamenalo i cca pět hodin promokat až na kost, a následovala většinu do tepla domova. Mno a věřili byste tomu, že se našlo i sedm cvoků, kterým míra jejich navlhčení a vysílení připadala nedostatečná a ihned navázali lodě a vyrazili směrem na Lužnici???

Cestou jsme v transitu museli všichni spát nebo spánek alespoň předstírat, abychom nebyli Zajícem nařčeni z nedostatečného nasazení při závodu pramic. Zásobu vitamínů jsme doplnili při loupežném nájezdu na zahradu naší chalupy. V podvečer jsme dorazili na tábořiště Lužničanka a rozhodně jsme se tam netísnili v davu. Zpestřením byl rozhodně netradiční přístup na ,,téměř otevřené“ záchody, který obnášel přelezení dvoumetrové překližkové stěny. Zatímco kluci vyrazili na dřevo, s Markétou a Zajícem jsme z deseti tun kovových kolíků, několika ohoblovaných kmenů, neurčitých šňůrek a obřích, těžkých plachet vytvářeli dočasný DOMOV. Za neustálého deště jsme se navečeřeli, Markét nám pak hrála na kytaru a my jsme zpívali. Postupně lidé odpadávali a usínali, ale vydrželo nám to dlouho, možná i proto, že každý refrén jsme zopakovali minimálně 5x (jediná část písničky, kterou uměli fakt všichni). Večer jsme zjistili, že vychytávkou našeho vojenského stanu je i romantický výhled na hvězdy skrz maličké dírky v stropě.

Ráno jsme vstávali nechutně brzy, do strašné zimy, ale alespoň už bylo po potopě světa (nevěřila jsem, že v životě ještě přestane pršet). V Táboře jsme nasedli na vodu a jeli těch 15km k našemu DD (dočasný domov), celou řeku jsme měli sami pro sebe. Pod každým jezem nás Krůta Zajíc, který samosebou ví ,co je pro nás nejlepší (pořádně vyčerpat, vykoupat a zničit :o), minimálně hodinku trénoval. Neodradili ho ani naše stížnosti, moje vztekání nebo pokusy vystoupit a doplavat do tábořiště bez lodi. Voleje, na kterých bychom si mohli alespoň trošku odpočinout, nám přišli zcela nedostatečně krátké. Ale v těchto vzácných chvilkách jsme mohli alespoň vnímat krásu přírody kolem nás. Řeka se poklidně kroutila do zatáček, na modrém nebi svítilo podzimní sluníčko, které už bohužel skoro nehřálo, a na březích civilizací nedotčených rostly stromy s nádherně dooranžova zbarvenými listy a žloutnoucí tráva.

Až v pět hodin jsme dorazili do cíle utahaní, mokří, hladoví jak vlci, ale šťastní. Po večeři jsme na kytaru hráli pouze 30s, pak nám havarovala nenahraditelná struna. Škoda, ale povídat si až po uši zavrtaní do vyhřátých spacáků, má taky něco do sebe.

Nedělní ráno se lišilo hlavně tím, že jsme nejprve museli rozložit náš DD na základní součástky a sbalit si své věci. Také nás čekalo nepříjemné oblékání do mokrých věcí v ranní mlze. Nezbývalo nám než se zahřát pohybem, ale nebylo to pro nás již tak snadné jako předešlý den. Každý z nás měl minimálně pět puchýřů nebo otlaků, které jsme si neustále porovnávali a předváděli, a většina naší konverzace se týkala namožených šlach, bolavých zad, pokroucených nohou, křečí v rukách ... Už jen uchopit pádlo byl mnohdy problém, ale ještě ke všemu zabírat??? Mno, nezbylo než se vzmužit a vzženit a pustit se znovu do trénování a plně využít poslední příležitosti. Trénovacích míst jsme měli stejně jako v sobotu, jen jsme si zkrátili cestu o spodní úsek s klidnějším volejem (o 10km), abychom stihli nějak rozumně dorazit domů. Zajíc byl tentokrát nejen naším trenérem ,ale i fotografem, tak máme všichni důkazní materiál o našem úsilí.

Navázali jsme lodě, najedli se, převlékli se a uháněli směrem do Prahy. Ač jsme se snažili přemoci únavu, únava přemohla nás a cestu do Prahy většina z nás prospala.

Druhý den jsme ve škole myslela, že umřu, když jsem skoro nemohla mluvit, bolelo mě v krku a hnusně jsem chrchlala, neschopná sebemenšího pohybu rukama, natož psaní a absolutně nenaučená na všecko...ALE musím říct, že to byl hrozně nádhernej, skvělej, suprovej, špičkovej atd. víkend, na kterém jsme se všichni určitě nejen něco naučili, ale i si užili spoustu srandy. Proto musím, ještě než poděkuji svým rodičům za to, že sem se vůbec narodila, poděkovat jménem všech účastníků akce Zajícovi, že něco takového pro nás uspořádal a že nám obětoval svůj čas. DÍKY!

Lucka:o)