9. - 10. 3. 2013 Téměř polární výprava do Krkonoš

Se sněžnicemi na nohou a batohy na zádech šlapeme v mokrém, rozměklém sněhu. Fouká silný vítr a vše pokrývá mlha tak hustá, že není vidět dál než několik metrů před sebe. Od rána jsme zatím potkali jen dva lidi. Jedinými zvuky jsou hučení větru a křupání sněhu pod nohama.

Nejúžasnější je, že jsme za takovými zážitky nemuseli cestovat až na arktické pláně – naprosto nám postačili české Krkonoše!

V sobotu ráno stoupáme z Harrachova podél Mumlavy. Cesta je natolik uježděná, že sněžnice neseme přidělané na batozích. Trochu se obávám, aby tomu tak nebylo celý víkend. Obavy jsou ale liché, už na rozcestí u Krakonošovy snídaně opouštíme upravenou běžeckou stopu, nazouváme sněžnice a vyrážíme vzhůru lesem na Pančavskou louku.

Za lepších klimatických podmínek bychom si nejspíš užili výhledy z Harrachových kamenů a pohled do Kotelních jam nebo do Labského dolu. Takhle jsem ráda, že vidím na konečky svých natažených prstů. Do mohyly Hanče a Vrbaty musíme téměř narazit, abychom si uvědomili, že už jsme došli na Vrbatovu boudu.

Až když chceme pokračovat směrem na Labskou, uvědomím si, jak neocenitelnou pomůckou pro orientaci bylo tyčové značení. Popravdě nejsem úplně klidná, když se orientujeme pouze pomocí vyšlapaných stop – přeci jen mi bude rozhodně lépe NAD Kotelní jámou než V NÍ. Zajíc se mi jen směje, že jsem moc vybátá.

Labská bouda rozhodně nepraská ve švech. Najednou se ozvou děsivé zvuky. Přemýšlím, jestli se řítí samotná bouda nebo jestli se na boudu řítí lavina. Varianta třetí, že personál jezdí s nákupním vozíkem po hrbolaté kamenité podlaze do dřevníku, mě vůbec nenapadla. Zajíc se mi zase směje, že jsem moc vybátá.

Když občas potkáme v protisměru nějaké běžkaře, zpravidla nás zdraví a obdivně si nás prohlížejí. Nenapadlo mě, že větší batoh a sněžnice na nohou zvýší náš „index drsnosti“ o více než tři sta procent :-)!

Po páté dorážíme k dřevěnému přístřešku na českopolských hranicích, kde chceme přespat. Při příchodu jsou v přístřešku čtyři Poláci, ale chvíli po našem příchodu odcházejí. Vysvětlím Zajícovi, že rozhodně musíme spát nahoře na půdičce, neboť je ohromně útulná (tzn. lehce stísněná, ale pro dva akorát :-). Akorát dojídáme večeři, když přichází další početnější skupina Poláků. Rychle dojíme, pobalíme si věci a vylezeme na půdičku. Přízemí začalo být pro devět lidí dost těsné.

Půdička je kouzelná. Zapálená svíčka, teplý čaj a sušenky a spacák – člověk pak hodně snadno zapomíná, že je na hřebenech Krkonoš a venku že zuří pěkný nečas. Už se chystáme do spacáků, když se najednou Poláci z ničeho nic zvedají a odcházejí. Docela by mě zajímalo, kam měli namířeno v té tmě s nepříliš dobrým vybavením. Dlouho ale sami v boudičce nezůstaneme – po chvíli doráží ještě početnější a hlasitější polská skupina.

Rámusem by se mohly rovnat slušně obsazené tribuně na fotbalovém zápase, ale ráno jsme pak napočítali 12 lidí, přičemž devět z nich spalo vevnitř v přístřešku. Buď jsou Poláci skladnější nebo spali ve více řadách na sobě, protože Zajíc prohlásil, že dolů se vejdou tak čtyři lidi, já jsem odhadovala tak šest, maximálně sedm (ale fakt dost natěsno).

Po společné noci s Poláky v přístřešku na stezce česko-polského přátelství došlo paradoxně k výraznému prohloubení nepřátelství vůči Polákům. Ač jsem se dlouho do noci snažila ze všech sil neposlouchat jejich křik, bohužel jsem naopak začínala rozumět jednotlivým slovům. Nic netrvá věčně a po několika hodinách je to přestalo bavit. Ani klid ale netrval věčně a časně ráno začali patřičně hlasitě vstávat. Navrhovala jsem počkat, až si zabalí a odejdou, neboť jsme neměli ani kudy slézt dolů, když celé přízemí pokrývali Poláci a jejich věci. Naštěstí můj návrh neprošel, jinak bychom tam zřejmě leželi doposud. Přestože jsme jim dali značný náskok, nakonec jsme stejně opouštěli přístřešek jako první.

Ráno bylo jasno a my se začali těšit na výhledy z hřebenů. Těšili jsme se zbytečně, bohužel už za pět minut padla stejně hustá mlha jako předešlý den.

I v té mlze dokázal Zajíc rozeznat Sněžné jámy, tak jsme se šli podívat blíž, jak vypadají, když není nic vidět. U Svinských kamenů jsme si vyzkoušeli, jak se dá se sněžnicemi na nohou šplhat po skále a skákat do sněhu.

Nad Harrachovem jsme objevili další přístřešek, kdy by se dalo přespat. Celou cestu ještě Zajíc rozvíjel velkolepé konstrukční plány na bivak ve sněhovém záhrabu. Možná to už nestihneme letos, rozhodně jsme však nevyrazili na sněžnice naposledy!

Smyslem článku není jen vytahovat se, jak jsme se měli skvěle o víkendu, ale i inspirovat ostatní k zimním výletům na sněžnicích.

Fotky na Rajčeti

Lucka
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz