Poslední noc v Rusku se ukázala jako zátěžová zkouška naší výpravy. Po dni stráveném v rozpáleném Volgogradu jsme toužili po spacím místu někde u vody. Odbočili jsme ze silnice po písečné cestě směrem k pláži na břehu Volhy. Tam jsme si procvičili jízdu v písku a následně jsme si vyzkoušeli i postup záchrany zahrabaného vozidla. Nedobrovolným figurantem pro záchranu byl mladík, který tvrdil, že je z Kazachstánu. Jeho tvrzení nám však přišlo pochybné, protože mu chyběli základní zkušenosti s jízdou mimo silnice i jakákoli výbava auta. Nejprve si od nás půjčil lopatku, pak horolezecké lano a čelovku a následně i Zajíce. Z předešlého výčtu se nejvíce osvědčil Zajíc, který nejprve mladíkovi vysvětlil, jak se lopatka vlastně drží, a za okamžik se stal hlavním velitelem vyprošťovacích prací. I přes veškerou snahu se nepodařilo auto z písku vysvobodit a kazašské rodině nezbylo než vyčkat na příjezd odtahovky. Dlouhou chvíli při čekání si krátili konverzací s námi, respektive se Zajícem. S největší pravděpodobností si neporozuměli ani slovo, když si každý povídal svoje a svým jazykem, každopádně se oba docela nasmáli. Při loučení kamarád Kazacha, bývalý ruský policista, řekl Zajícovi, že je vážně dobrý člověk a věnoval mu klíčenku ve tvaru autíčka. Zamávali jsme jim a sledovali, kudy auta i s odtahovkou odjíždí, abychom ráno při odjezdu nezopakovali Kazachovu chybu. V noci se však ukázalo, že z pláže nevede žádná ideální cesta pryč – ještě tři hodiny po rozloučení jsme pořád slyšeli zvuky motoru aut a viděli jejich obrysová světla, když jezdili po pláži sem a tam a občas někde zapadávali do písku. Viděli jsme, jak odtahovka ještě dvakrát osvobozuje Kazachovo auto z hlubokého písku. Pak zapadla i odtahovka...
V noci jsme se vůbec nevyspali. Podlehli jsme totiž několika pověrám: 1) v noci komáři spí 2) náramek proti komárům skutečně bude fungovat 3) v noci bude ve stepi příjemný chládek. Všechny tyto mýty byly okamžitě vyvráceny. Já jsem nemohla usnout, protože v autě bylo vedro a dusno, bzučení komárů mě dohánělo k šílenství a jejich kousance strašně natékaly a svědily. Zajíc zase nemohl spát, protože jsem ho prý budila příliš hlasitou likvidací komárů. Komáři také nespali, protože nás museli celou noc okusovat.
Kolem půl páté ráno přeměnilo vycházející slunce naše auto v rozžhavenou plechovku. Když jsem začala vnímat svět kolem sebe, zjistila jsem, že všechny dveře auta jsou dokořán a že postrádám třetinu členů naší výpravy. V úvahu přicházely dvě možnosti: 1. Zajíc se rozhodl, že už má cesty plné zuby a sebral se a peláší směrem k domovu, co nejdále ode mě i žigulíka a nebo 2. Zajíc doufal, že si mě někdo odnese a on pak bude moci nerušeně pokračovat dál v cestě sám. Později se ukázalo, že ani jedna úvaha nebyla správná, Zajíc přiklusal s tím, že mu nedalo spát, kudy dokážeme pláž opustit a tak se vydal mapovat terén. K snídani jsme si dali domácí bábovku z Čech. Musela být dobrá, protože sám od sebe se na ni pozval pastevecký pes. Snědl ji sice více než půlku, ale velkoryse nám přenechal čtyři zbývající plátky. Zcela správně odhadl, že v takovém vedru nemáme chuť k jídlu a že nám to bude oběma stačit!
Na žigulíčkovi se vyskytla první závada – rozbilo se ovládání pravého zadního okénko a okénko neustále padalo dolů. Po pár minutách to Zajíc opravil a následně nás bez problémů dostal i pryč z našeho písečného zajetí. V rámci dělby práce jsem se já na celé akci podílela jen obdivnými pohledy a pochvalnými výkřiky.
Poslední větší město přes rusko-kazašskými hranicemi je Astrakhan. Orientace ve městě byla ohromně jednoduchá i bez navigačních cedulí, dopravních značek, map a GPSky. Pro průjezd městem stačí držet se neustále po hlavní silnici – což je jediná cesta s asfaltovým povrchem ve městě. K nalezení městské pláže zase stačilo sledovat, kam odbočují všechna auta ( i když jsme se báli, aby nás ta pěšinka místo k vodě nezavedla třeba na mafiánský večírek ;o)!).
Po celou dobu průjezdu Ruskem jsme se obešli bez jediného rublu. Benzín a olej, jediné, co jsme kupovali, se nám vždycky podařilo zaplatit kartou. Zádrhelem byla až mýtná budka a pontonový most necelých deset kilometrů od hranic. „V Rusku se platí rubly a cizinci si nemají co vymýšlet“, tak by se dala shrnout konverzace s mýtnou babkou, když jsme se snažili náš průjezd uhradit kartou, eury nebo dolary. Po telefonátu s nadřízeným si od nás babka vzala dvaceti dolarovou bankovku s tím, že je to tedy v pořádku. Vzhledem k tomu, že průjezd stál 40 rublů (tj. cca 24,-Kč), začala jsem se vztekat, že to teda rozhodně dobrý není! Nakonec to Zajíc usmlouval na 3 eura, což je stále trojnásobek oproti ceně v rublech. Zajíc mě přesvědčoval, že když se přestanu rozčilovat nad maličkostmi, dovolenou si užiji rozhodně líp. Marně, jestli něco fakt „miluju“, tak je to diskriminace a využívání cizinců, a to kdekoli a jakkoli!
Přechod hranic do Kazachstánu probíhal následovně: v 10:15 se zařazujeme na konec fronty před závorou. Sluníčko pálí jak o závod a nikde není ani kousek stínu. Zahajujeme obvyklou tipovací hru s názvem „Jak dlouho taky budeme trčet?“. Zajíc tipuje 4 hodiny. Já tipuji buď 3 hodiny nebo 3 dny. Ve 11:10 se nám poštěstí dostat se za závoru. Tito ruští celníci vypadají mile, jeden dokonce zkouší pár anglických slovíček a nikoho nezajímá obsah našeho kufru. Do pasu dostáváme červenou záložku, jako že jsme v pořádku prošli jejich kontrolou. V 11:15 dojíždíme na most s budkou. Ruský pohraničník si od nás bere pouze červené útržky a rychle nás posílá dál – asi proto, že vidím pomačkanou bankovku v jeho dlani, které mu dali Uzbekové z auta před námi. Kazašská část hranic vypadá téměř neosídleně. Prvně po nás chtějí, abychom šli se Zajícem každý zvlášť. Ani jeden z toho nemáme moc radost. Já jdu do terminálu pro spolucestující, kde úřednici předložím pas a vyplněnou migrační kartu. Vedeme spolu vtipný dialog, kdy ona něco říká rusky, já jí vůbec nerozumím, tak aspoň anglicky vyprávím, s kým, kam, odkud, čím a proč jedu. Ona zas vůbec nerozumí mě. Ještě povinný úsměv na kameru a můžu odejít. Venku před terminálem zjišťuji, že místo mé migrační karty mi vrátila kartu nějaké Rusky Kateřiny. Toto nedorozumění se mi podaří vysvětlit zhruba po čtvrt hodině s tím, že musím odstrčit a odběhnout policistu, který mě posílá jinam, nacpat se před tři jiné čekající lidi a pak se odmítnout hnout od okýnka a jak kolovrátek opakovat, že to nejsem já (česky!). Když se mi podaří protáhnout ruku pod okýnkem a ukázat na svou kartu na stole úřednice, konečně pochopí svou chybu a dá vše do pořádku. Vylezu ven, přejdu hranice pěšky, sednu si na obrubník a čekám. Zajíce nikde nevidím, nevím, kde je, co se děje a kdy přijde. Cítím se mizerně, protože si uvědomuji, že tady můžu mít stokrát pravdu nebo být v právu, ale nikdy se toho nedokážu dovolat, už jen proto, že mi nikdo nebude rozumět nebo mi rozumět nebude chtít! Děsí mě, že i kdyby Zajíce třeba chtěli zadržet na hranicích, nikdo mi neřekne, co se děje a já budu sama sedět dlouhé hodiny na rozpálené silnici někde v horoucích peklech Centrální Asie. Naštěstí je vše v pořádku a my pokračujeme v cestě.
Největší problém představuje pro mě registrace. Povinností každého cizince je zaregistrovat se k pobytu do 3 dní od vstupu do země. Na stránkách kazašskému ministerstva zahraničí psali, že občané EU budou zaregistrováni automaticky na hranicích při vstupu do země. Výborně, ale nám registrační razítko do migrační karty nikdo nedal a když nám nerozuměli ani slovo, jak jsme se toho měli domáhat? Zkoušíme tedy štěstí na první policejní stanici za hranicemi. Na okýnku mají dokonce napsáno registrace. Policista se tváří důležitě, prohlídne si naše doklady a zapíše si naše nacionále do sešitu. Ale asi ani netuší, co po něm chceme, protože nám nedal žádné potvrzení ani razítko. Takže jsme tuhle akci podnikli dočista zbytečně. Již odcházíme, když nás policista ještě zadrží a ptá se Zajíce, jaký pro něj má suvenýr z Čech. Zajíc upřímně odpoví, že žádný. Že nemáme vůbec nic, ani pivo. Policistu jeho odpověď očividně zarmoutila. Povšimne si ale, že mám v deskách dvě propisovačky a zatouží po nich. Mě jeho požadavek šokuje, ale Zajíc do mě žďouchne, ať mu je podám. Naštěstí se ukáže, že jedna z nich je příliš tlustá a ta druhá, že píše černě. Policista mi je tedy neochotně vrací. Ještě se ptá, jestli náhodou nemám nějaké vhodnější. Samozřejmě to zapřu. A mám další silný zážitek dne. I když to jsou jen hloupé propisovačky, nechci je dávat nějakému policistovi. Tady to prý ale tak chodí a pokud se chceme vyhnout problémům, musíme to tak dělat taky. Hlavně mě děsí, že po mě budou chtít něco, co jim skutečně nebudu ochotná dát...Po návratu se od Honzy dozvídáme, že od něj tentýž policista dostal nemálo peněz. Sebral totiž Honzovi řidičák za údajné „nezastavení na stopce“ a jeho vrácení si nechal slušně zaplatit.
Po pár kilometrech jízdy vidíme první opravdické kazašské velbloudy! Vystupujeme z auta a utíkáme se na ně podívat zblízka. Jejich velikost i zjev budí respekt a tak je raději fotografujeme z uctivé vzdálenosti. Překvapuje mě, že někteří z nich leží uprostřed řeky a koupou se. Pokračujeme v cestě a míjíme i další stáda – opět velbloudy, koně i krávy. Všechna zvířata se pasou samy bez dozoru, široko daleko není vidět ani žádné stavení, a vypadají poměrně šťastně. Některá zvířata se neohroženě vrhají přes silnici, jistá si svou absolutní předností oproti všem dalším účastníkům silničního provozu. Povšimli jsme si, že přestože je ve stepi spousty prázdného místa, všechna stáda chodí spořádaně husím pochodem. Jakmile vleze na silnici jedna kráva, můžete vypnout motor a vyndat si noviny, protože šance, že přejde i dalších třicet zvířat ze stáda, se rovná téměř sto procentům.
Na druhý den ráno nás zastavuje policista a dlouze nám něco vypráví. Nejprve kazašsky, potom rusky. Absolutně netušíme, co po nás chce. Nabízené doklady si nevezme. Namísto toho si otevře zadní dveře a uvelebí se na zadní sedačce mezi vším naším bordelem - spacáky, karimatky, polštářky a části našeho oblečení na sedačce, pod nohami pytel s cibulí, brambory a kanystry. Namísto první policejní kontroly máme v autě prvního kazašského stopaře!
V průvodci jsme si přečetli, že Atyrau je město plné kriminality, ropy, prachu a bláta. Rozhodně jsme proto neplánovali, že tam strávíme téměř celý den, ale hodně nás zdržela naše touha mít doklady v pořádku a podstoupit požadovanou registraci. Skutečnost, že je registrace pro cizince povinná, není možné přehlédnout, neboť to píší všude. Nikde ale nepíší, kam se mají cizinci s tímto požadavkem obrátit. Zajíc se tedy zkouší doptat porůznu lidí ve městě. Přestože co člověk, to zcela jiný názor, trpělivě zkoušíme všechny alternativy. Jako na potvoru nás každý následující dotázaný pošle na opačný konec města než se nacházíme. Tam samozřejmě neuspějeme a když se někoho zeptáme, pošle nás zpět do čtvrti, kde jsme byli před dvěma hodinami. Středem města protéká řeka Ural, která představuje část geografické hranice mezi Evropou a Asií. Během jednoho dne přeběhneme mezi kontinenty asi osmkrát! A pořád nic! Policisté, taxikáři, ani běžní civilisté netuší. Když už vážně zvažujeme, že bude klidnější a jednodušší na registraci se vykašlat a nechat se na hranicích deportovat, zachrání nás pohádkový dědeček. Poradí nejen název ulice, ale i číslo popisné a nemýlí se. Bloudíme chvíli v labyrintu chodbiček policejního hnízda, ale nakonec nalezneme tu správnou kancelář. S úředníkem za okýnkem promlouváme rukama a nohama. Aby se mohl naší záležitostí zabývat, musíme mu ještě přinést kopie našich dokladů. Ty, co máme s sebou, nesplňují jeho požadavky na úpravu dokumentu. Že na úřadě nemají kopírku mě fakt dostalo. Ale ještě víc mě dostalo, že v přilehlém zelinářství „náhodou“ jednu kopírku mezi rajčaty a bramborami mají! Naše teorie zní, že paní zelinářka bude třeba manželka úředníka a on ji takhle nechává vydělat. Při druhém kole nám úředník podá formuláře k vyplnění. Jsou pouze v kazašštině (což dokazuje, že jejich cílem je pouze vydeptat a odradit zájemce o registraci, neboť jinak všechny cedule i popisky v Kazachstánu jsou psány dvojjazyčně, i v ruštině). Vzor, jak se mají vyplnit, nikde není. Úředník se s námi odmítá bavit, dokud mu ty formuláře nepředložíme vyplněné. Větší zázrak než kopírka v zelinářství je mladík s koženou aktovkou, který se najednou v kanceláři vynoří a bez ptaní si vezme naše formuláře i doklady a dá se do vyplňování. Mluví obstojně anglicky, tak když mu není něco jasné, zeptá se nás. Za deset minut odevzdává naše vyplněné žádosti úředníkovi a sděluje nám, že si máme přijít za dvě hodiny. Za určitý poplatek je možné nechat zařízení registrace na cestovce. Děláme si tedy legraci, že v rámci rodinného podniku je tento mladík synem úředníka a podniká v oblasti vyplňování úmyslně složitých tiskopisů. Jsme hodně příjemně překvapeni, když se jeho pomoc ukáže zcela nezištná a on odmítne jakoukoli odměnu a zmizí. Další příjemné překvapení je, že po dvou hodinách nejen dostaneme zpět své pasy (fakt mě znervózňovalo být bez něj), ale ještě navíc jedno velké kulaté razítko do migrační karty. Registraci máme splněnou!
Kromě zážitku s registrací stojí ještě za zmínku naše účast na pohřbu. Podle mé teorie se i v sebehnusnějším městě najde obstojná památka nebo místo, které prostě stojí za návštěvu. Po delší chůzi dorážíme k pravoslavnému kostelu a jdeme se podívat dovnitř. Je kolem poledního, ale v kostele se něco děje – pravoslavný duchovní s dlouhými vousy kolem sebe divoce mlátí kadidlem a kvílivým hlasem se pokouší o zpěv. Doprovod mu dělá shromáždění asi dvoudesítek lidí různého věku. O co se vlastně jedná si uvědomím až ve chvíli, kdy uprostřed zpívajícího hloučku vidím křídově bílou špičku nosu mrtvoly! Šokuje mě to a naše přítomnost u obřadu mi přijde nevhodná, tak rychle vycouváme ven z kostele. Za námi vyjde jeden z mladších účastníků a perfektní angličtinou potvrdí mou domněnku, že se jedná o pohřeb, ale zároveň nás vybídne, že se klidně můžeme jít podívat, že se alespoň seznámíme s místními tradicemi. Vrátíme se tedy do kostela. Na naši obranu podotýkám, že jsme se nikdy ani jeden neúčastnili pohřbu v kostele. Také jsme netušili, že se i nebožtík účastní obřadu takhle aktivně v centru dění. A dost matoucí bylo, že vůbec nikdo nebrečel a nikdo neměl černé oblečení, ale naopak třeba džínové kraťasy a žabky!
Když v podvečer opouštíme město, setkáváme se poprvé s naprostou absencí asfaltu, přebytky písku a nedostatkem benzínu. Jsme zaskočeni a to zatím netušíme, že směrem k Aralu, jež je dalším cílem naší cesty, se situace ještě o něco zhorší...
LuckaPředchozí díl - Než řekneme žigulíkovi sbohem, další díly v Minulých akcích