Doslechli jsme se, že Bohemka na běžkách jezdí běžně denně kolem sedmdesáti kilometrů. Uvědomujeme si, že vzhledem k nedostatečně internetové prezentaci (kdy články na loděničních stránkách ještě připomínají předprázdninovou Blanici) může veřejnost dojít k mylnému závěru, že členové SK Zlíchova se celou zimu neskutečně flákají. Účelem tohoto článku je uvedení věcí na pravou míru....
Honza Polák nás pozval na svou chatu v Jizerkách. Někteří z nás tam byli již loni – z toho vyplývá, že jsme se osvědčili a že pozvat si nás na chatu je jedna velká radost. Tak neváhejte :-)! Honza však, aby té radosti neměl příliš, nás opustil v pátek v pozdních večerních hodinách a za celý víkend se již neobjevil. Škoda. Ujistil nás však, že rozhodně netrpí naším nájezdem, ani se nesnaží zbaběle vyhnout sebedestrukčním běžkařským výletům – příčinou bylo očekávané navýšení stavu potomstva o 50 %. Proti takovému argumentu se nedá nic namítat, obzvláště když přislíbil, že si na příští rok nepořídí dítě čtvrté, ale už opravdu vyrazí s námi na běžky :-).
Honzova chaloupka se nachází kousek od Jablonce. Nalézt, kde přesně, rozhodně nebylo jednoduché. Z Prahy vyrážela dvě auta. Jedno postupovalo za pomoci GPSky, v druhém jsme se orientovali podle atlasu (výsledky téměř nulové) a vzpomínek mých a Zajícových, kudy že jsme to loni jeli. Obě auta dorazila k chalupě téměř současně, každé však z opačné strany :-). Ve hře bylo ještě auto třetí, Kubovo, které bloudilo nejvíce. Ukázalo se, že Kuba má asi paměť nejmizernější, a kdyby ho neodlovil v okolí Zajíc s telefonem v ruce, pravděpodobně hledá chalupu doteď.
Kolem půl desáté jsme již byli v cíli všichni. Následovalo několik komentovaných prohlídek chalupy, seznámení s rybičkou v rybníčku, večeře, večírek a spánek.
Když jsme si ráno vyprávěli své zážitky z noci, názorově jsme se rozdělili na ty, kterým byla zima (množina účastníků mínus Zajíc) a na ty, kterým zima nebyla (Zajíc) a pak také na ty, jimž pořád utíkal polštář (množina účastníků mínus Zajíc) a na ty, jimž polštář nikam neprchal (Zajíc). Výsledek: Ano, Zajíc se hezky vyspal.
Přesvědčení o naší výkonnosti bylo neochvějné – proto jsme se ráno vypravovali velmi rozvážně. Věděli jsme totiž, že abychom trumfli Bohemku, stačí nám dát těch kilometrů tak osmdesát, a že s naší kondičkou je to otázka pár hodin a není tak důvod někam se hnát. Ač to bylo těsné, nakonec se nám povedlo dosnídat dříve, než nastal opět čas oběda.
Auty jsme se dovezli na Bedřichov a k běžkařským tratím nás čekal ještě kus pěšky přes město. Cestou jsme se zaobírali nejsnadnějším způsobem, jak v této obci zbohatnout – na okraj svého pole zabodnete ceduli „Parking“ a vybíráte od každého stovku za vjezd. Hřálo nás u srdcí, že díky nám jsou místní podnikatelé zase o krok blíž ke svému prvnímu milionu...
Častěji jezdíme na běžky do Krkonoš. Měli jsme tak příležitost srovnat své krkonošské zážitky s běžkováním v Jizerkách. Závěry jsou následující: zaprvé - Jizerky jsou blíž. Protože jsme však cestou tam i zpět strávili přes hodinu v koloně na dálnici, pozbyl tento fakt relevance. Zadruhé Zajíc říkal, že v Jizerkách je to pořád hezky po rovince. Z mého pohledu šlo však často o rovinky velmi nakloněné. Poslední poznatek se týkal množství běžkařů a jejich rozložení podle věku, výkonnosti a vybavení. Jednou, a leckdy jedinou, věcí, která mě na běžkování baví, je sledování pěkných namakaných sportovců jedoucích v protisměru. V Jizerkách jsem se sice častokrát vyskytla v pohybující se tlačenici, nikoli nesrovnatelné s tou na vánočních trzích na Staroměstském náměstí, ale v zásadě nebylo celý den na koho se dívat (když nepočítám sledování našich kluků). Zase se konečně naskytla možnost ukázat Zajícovi, který se vždy předtím, než nám vražedným tempem zmizí za horizontem, označí za pouhého turistu, jak opravdu takoví turisté vypadají. A při předjíždění pomalu se šinoucí masy lyžníků jsme se konečně mohli za ty sportovce považovat my!
Hezky jsme se proběhli okolo přehrady Josefův důl. Sněhové podmínky již nebyly zcela ideální – zatímco ve stínu byl rychlý umrzlý sníh ideální na bruslení, na sluníčku a v místech s větší koncentrací lidí připomínal sníh spíše mokré bláto. Nejvtipnější byly nečekané přejezdy mezi těmito dvěma typy povrchů, kdy rozjeté běžky se v mokrém sněhu zasekly, zatímco rozjetý lyžař pokračoval ve své trase nezměněnou rychlostí bez ohledu na své lyže.
Náročnost sobotního výletu dokládá skutečnost, že polovina běžkařského týmu nedokázala v neděli ráno již vůbec chalupu opustit. Na běžky jsme tak vyrazili ve třech – já, Ferda a Zajíc. Již od začátku jsme nasadili vražedné tempo a mě bylo jasné, že pokud někdo cestou padne vyčerpáním, budu to já. Po včerejším výletě už mi opravdu nezbývalo dost sil na bruslení do dlouhých, poměrně nakloněných rovin. V půlce cesty se zjistilo, že Lucinka jde celou dobu v bačkůrkách! A to ve chvíli, kdy jsem si se Zajícem vyměnila boty na běžky, abych vyzkoušela, jaké bych si popřípadě měla taky koupit. Zatímco mě jeho boty připadaly docela fajn, Zajíc označil mou obuv za „papuče“ a své nadšení z nich umně skrýval.
Po necelých čtyřech hodinkách jsme se vrátili k autu. Vyšlo to přesně podle staré lidové moudrosti, že v nejlepším se má přestat. V chalupě jsme vyzvedli odpočívající zbytek skupiny, zabalili, uklidili a vydali se vstříc koloně směrem do Prahy.
A na závěr konečně můžu prozradit, jak jsme si vedli ve srovnání s Bohemkou. Nezpochybnitelně lépe než oni. V sobotu jsme ujeli 102 kilometrů. V neděli nám chyběla polovina skupiny, tak jsme museli mnohem více dřív a výsledek stejně nebyl tak slavný... ale i těch 72 kilometrů je docela slušných, ne :) ?
Výsledná čísla jsou skutečně podložená výpočty! V sobotu jsme ujeli v 6 lidech 17 kilometrů, zatímco v neděli ve třech každý 24 kilometrů (to je pouze hrubý odhad, protože jsme již s sebou neměli speciální techniku. Poučka na závěr: „Počet osob je přímo úměrný výslednému počtu kilometrů a nepřímo úměrný vynaložené námaze.“ Pokud nějaký vášnivý matematik chce, nechť na to sestaví vzoreček.
Lucka