22. - 24. 9. 2006 Hamerský potok

Celá velká akce začala již v pátek kolem sedmé příchodem do loděnice. Vlastně jinak - nejdřív tahle akce pro Zlíchov skončila (snad pro malý počet účastníků), ale pak se zase obnovila, zásluhou aktivního všeznaleckého dua Z+Z (tedy Zuzka Zub a Zuzka Trnek), které nejprve přemluvilo autobus rakovnických, aby nás vzal s sebou a poté i nás, abychom jeli.

Velice solidárně jsme byli před loděnicí připraveni dávno předtím, než autobus přijel. Opodál se objevila jedna mladá slečna v kostýmku, lodičkách a s kabelkou a nesměle se nás ptala, jestli tedy také čekáme na ten autobus z rakovníka. My, co jsme se tam váleli po zemi, jsme jí řekli že jo, že jasný přeci a mě spadl kámen ze srdce, že už se nemusim bát že já budu vedle, poněvadž tahle učesaná pani s bílou košilí je úplně vedle jak ta jedle. (Později jsem se dozvěděla, že v Praze pracuje a všechny věci ji pochopitelně vezli). No a pak už jsme to rozjeli. To znamená: hrdý rakovnický autobus se rozjel sám a my jsme to rozjeli vevnitř, a to vcelku významně. V pěti minutách se vyrojilo tak dvacet lahví různého původu, druhu a stáří, z nichž bylo 95% procent alkoholických a zbylých pět nealkoholických (jednalo se tuším o jednu bezvýznamnou PET láhev s čajem, která tam byla víceméně omylem). Jó holt seznamování je seznamování. Tak jsme se tedy seznamovali. Nejvíce by o tom mohla referovat Míša, vytrvalá reprezentantka SK Zlíchov, které bylo za hodinku seznamování špatně. Rakovník v tomto směru reprezentovala Markéta (tedy Markéta Rakovnická, ne já). Tak si holky poblinkaly. Po příjezdu si spolu pěkně poseděly na jedné místní studně, obě s hlavou mezi koleny. Asi se už seznámily.

Ráno byla už Míša jako rybička. (Její ségra Zuzka je však větší rybička, neboť se zvládla pod jakousi kempovou pouliční lampou někde mezi zelenou Míšou a jistojistě zmrzlým mileneckým párečkem Zub-Honza ještě po půlnoci učit Matiku. Chudákovi holce už z tý školy rupe). Jak bylo ráno rakovnické Markétě nevím, jelikož se druhý den všichni převlékli a já věděla už houby, kterej rakovnickej je kterej (to bychom se taky mohli jít seznamovat znova). Později jsem se s touto ostudnou záležitostí svěřila Zuzce, coby staré gardě, jenž všechny zná, aby mi v nich udělala trochu pořádek. "Co blbneš, já znám pořádně taky jenom Jitku" ubezpečila mě a shodli jsme se, že všichni rakovnický jsou si velice podobní a rozlišovat se mohou pouze podle pohlaví a za dobrého světla.

Tak to teda půjdeme omrknout, navrhl někdo a myslel tím tu vodu, v sobotu ráno než začnou závody. Hamerák definitivně zrušil moje představy o významu slova potok (potůček?), tedy klidně a tiše tekoucí vodičce, kde na jednom břehu kuňká v bahýnku žába a na druhém se pase mladá srna. Tak to asi je, když se nepouští voda. (Ostatně, zamysleme se nad etymologickým významem slova Hamerský - asociuje přeci Ham ham, jinak také Sežeru tě?) Když teče (tedy tak jak tomu bylo o tomhle víkendu) tak bych do tohohle drtikostu ani chudáka žábu nepustila. Mohla by se nám trošičku přitopit. Buď jak buď popřáli jsme hodně štěstí závodníkům a já, Míša a dětský oddíl (který se skládá z Lucky a Davida, kteří jsou podle mého oddílem dílem proto že fungují jako společná vodácká jednotka, dílem také proto že Lucka se jako vedoucí pozná podle toho že spolehlivě zajišťuje několikrát denně vyváženou a někdy také teplou stravu a David se jako člen pozná podle toho, že občas zlobí) jsme se nechali převést až do Dvorečka, kde jsme se na poctivé závodníky zase napojili.

Odpoledne už jsem začala ztrácet pud sebezáchovy a rozhodla se, že to taky zkusím. Zub mi mateřsky doporučil jednoho rakovničáka, za kterým bych v rámci svého zdraví a bezpečnosti svého okolí měla jet. Bylo mi taktéž doporučeno držet přesnou linii za tímto borcem a pak že se mi přeci nemůže nic stát. Asi by to tak bylo, kdybych toho byla schopná. Nešťastně se mi podařilo krysit (slovo "krysit" bylo vymyšleno nepatřičně, nechápu co má nějaká senilní chcíplotina společného s mým ladným dívčím vylézáním z obrácené lodi - vždyť jsem vlastně jenom vystupovala; navíc krysa má taky dost společného s potkanem, a tahle podobnost se mě snad už vůbec netýká) těsně nad druhou kaskádou, kde pod vodou nebylo pro mojí hlavu už opravdu místo. Dole (pod druhou kaskádou) jsem pak asi minutu byla otočená o 90 stupňů, což muselo působit více než hloupě, tak si říkám Markéto takhle to dál nejde, buď buď dole a nebo buď nahoře. Tak co třeba nahoru? Sláva, vyšlo to, byla jsem nadšená, ale jen do té doby než jsem zjistila, že moje nadšení se mnou sdílí ještě desítka dalších lidí, kteří tam byli na čekaný asi právě kvůli mně a kteří mě asi celou dobu pozorovali. Vítězoslavně zakřičeli, div nezačali tleskat. Použila jsem starou dobrou metodu Usměj se a máš vyhráno, usmála jsem se a dojela jsem až do konce. Čtvrtou kaskádu (kterou jsem po několika radách chtěla přenést) jsem projela vlastně jenom proto, že jsem nevěděla, že už je to čtvrtá. Sláva těm co horko těžko počítají do čtyř. Jméno toho šlechetného chlapíka si bohužel už nepamatuji, nicméně mu děkuji a měl by vědět, že jsem mu zavázána. Tímto dnem jsem s horním úsekem skončila. Myslím že jednou za rok mi to bude stačit. V tom mě utvrdila taky Zuzka, která prohlásila že jsem Bezmozek, což by mohla být moje nejobludnější přezdívka, a to i když počítám ty sprosté co vznikají překližkami z mého obludného příjmení.

Večer v hospodě v kempu jsem zjistila, že Zuzka je znalkyní i mnohem horších nadávek, jako jsou kupříkladu Vyzobaná slepice a Vysypaná kukuřice. Kristýna pak musela vysvětlovat své kamarádce polocizince význam těchto nadávek, což bylo značně obtížné, když nebyl zcela jasný ani nám, rodilým čecháčkům. Někdo se pak dobře nasytil (čím jiným než gulášem), někdo se dobře napojil, zahráli jsme si tu starou dobrou hru s vysíláním "elektrického proudu" skrze překřížené ruce a většina šla spát. Zbytek vytrvalců se přesunul do vedlejší místnosti, kde to ještě tepalo. Byla plná lidí v zeleným, tedy plná velmi schopných organizátorů závodu, členů TJ Bohemians. A bylo jich tam jako šlupek. Když jsme přišli, hráli ještě 4 kytary a banjo. A když jsme odcházeli, hrál ještě jeden opilý kytarista. Když jsem se vrátila do chatky pocítila jsem jak je nevýhodné chodit spát mezi posledníma - poslední místo zbylo přímo ve vchodu a na cizí karimatce, ale byli ke mně vlídní a ráno mi na hlavu moc nešlapali.

Neděle probíhala obdobně jako sobota - a to tak že se jezdilo po směru toku (dolů) lodí, a proti směru toku (nahoru) autobusem. Chudák Zajíc (taktéž jako v sobotu) byl vždycky jinde než jeho loď a v rámci urychlení si asi neurychlil vůbec nic. Jelikož se brzo vyjelo brzo se i jezdit skončilo. No a pak už jsme to rozjeli. Ale úplně jinak než v pátek. Kdo to asi nejvíc rozbalil byly holky, protože se začaly učit, ale po chvilce to nevydrželi, zabalily to a přidaly se k nám, ke chrápajícím. Po cestě jsme se ještě stavili na oběd a pak jsme spali až domů.

A tím to pěkné pěkně skončilo.

Zbývá tedy dořešit:
a) Jak to bylo s Honzovou pusou opilé Míše?
b) Proč Zajíc nenosí svatební prsten?
c) Nikdo od nás nevyhrál v tombole. Máme štěstí v lásce?
d) Je nabouchanější doprava Místní Hamerská, nebo Městská hromadná? (tlačme se, tlačme se, dokavaď je to levné)
e) Kdo je Vysypaná kukuřice?

(Body a) i b) jsou fotograficky doloženy)