4. - 5. 10. 2003 Hamerák - (Z)Bylo nás pět

Hamerský potok poprvé. Z pozice "svátečního" šikovného háčka českých klidných vod mám po sjetí Hameráku (Ratmírov-Jindřiš) za sebou vysokou hladinu adrenalinu v krvi, srdce v kalhotách (neoprenu) a oči navrch hlavy… Bylo to ale přesto moc a moc fajn. Od začátku až do konce. Mokří byli všichni. Pokud ne koupáním se v potoce, tak vytrvalým padajícím deštěm. Optimizmus a dobrou náladu jen krátce narušil namočený zapalovač (zapůjčený), ztracená botička (moje) a jízda po zádech v bahně s hráze.

Začalo to v sobotu ráno. Kvůli prasklému přednímu sklu auta se odjezd skupiny devíti osob asi o dvě hodiny opozdil, než bylo k dispozici další auto. Pak už šlo všechno jako na drátkách.

Pod výpustí Ratmírovského rybníka nalodění. Dva gumáky, zbytek singl kajaky. Odvážný první a úspěšný manévr na našem nepotopitelném plavidle u trubky chrlící dostatek vody z výpusti. Poté hned celkem vysoký schod (výpust betonové vany do které vyúsťuje výpust rybníka) na můj vkus. To jsem pochopila, že jde do tuhého. Účastníci závodu s čísly na hrudi pluli soustředěně, ba i s úsměvem na rtech. Rovněž tak mých osm souputníků. Bez velkých okolků jsem opět varovala zadáka o mé opravdové nezkušenosti s takovou vodou… Pak byla celkem pohoda. Snaha o maximálně splněné pokyny od zkušeného kormidelníka, kterému jsem zcela odevzdala do rukou svůj osud v příštích pár hodinách a dnech, mě dodávala odvahy a jistoty.

Rysy mi ztuhly při pohledu na kaskádu nad Dvorečkem. Jeden kamínek, druhý kamínek, pohoupání na vlnách a hodně fest pádlovat… Dobře to dopadlo.
Sem tam se cestou někdo koupal, ale nic vážného. Dva šprýmaři (Tomáš a Matej) od nás se rozhodli vyzkoušet zmíněnou nepotopitelnost, tak nás rovnou na jedné tišině alespoň otočili. I takové škádlení však jen přispívalo k dobré náladě.

Ještě horká chvilka pod Blažejovem u jedné skály. Jinak snad dál už nebyla žádná křeč, pohoda, paráda, až do Jindřiše.

Do neděle do rána nás zbylo pět. Pršelo, pršelo a zase pršelo. Úsek do Dvorečku jsme si sjeli dvakrát. Poprvé opět nahoře ukázková otočka (druhá) pod výpustí. Předcházela jí má bravurní eskamoterská jízda po zádech (opravdu nechtěná) se svahu hráze při spouštění lodě. Zadák se snažil mě omýt, abych mu bahnem všude po těle nedělala ostudu a nezačunila loď… Mytí se podařilo dokonale na začátku druhé plavby při nájezdu k otočce (třetí) u oné trubky. Nejspíš jsem byla trubka já, že jsem něco zvorala (teď už vím co), ale byli jsme v tom namočeni oba, doslova. Plavalo kde co, ztrátou byla nakonec "jen" má "botička". Jako trosečníci jsme se zachránili na ostrůvku. Pádlem mne zadák vylovil ze silného proudu. Už už jsem se viděla nacuclá do ocelových česel(?) nebo stržená do přepadu. Pádlo, které jsem celou dobu pevně držela v ruce se mi fakt hodilo.

Během posledního splutí jsme se cvakli postupně všichni a navzájem se hned zachraňovali (Pajda hned v lese kousek pod výpustí a pak Honza (zapleten do kořenu a obtočen i s kajakem kolem stromu) někde pod jezem nad druhou kaskádou?)… Jinak co se samotné jízdy týče, všechno už v neděli nevypadalo tak děsivě, jelo se krásně, lidí bylo míň. Stále vydatně pršelo, ochladilo se (asi 9st.). Pádlovala jsem o sto šest, drkotala zuby a byla šťastná.

V Jindřiši už jen balení atd., v Jindřichově Hradci sladká odměna v cukrárně na náměstí a tradá domů.

(Na pohled ostatních, zkušených, se ptejte přímo jich, kdo to vše spáchal: Pajda, Jirka, Honza B., Martin M., ad.)

Autorská práva k fotografiím - Martin Mokrejš