Vloni jsme vzali Žigulíka do Kazachstánu. Žigulík je od zimy prodanej a namísto kazašských stepí a pouští brázdí české lesy s nějakým penzistou. Ze Zajíce je „Pan podnikatel“, který se musí věnovat firmě, a ani já jsem si v práci netroufla vznést požadavek na sedm týdnů dovolené za léto.
Nezbylo nám, než se vydat na obyčejnou dovolenou... Proč jsem si vybrala právě Gruzii? Za prvé proto, abych mohla celé dva týdny remcat, proč jsme raději nejeli do Bibione! Za další proto, že jsem se těšila na vysoké opuštěné hory, komunikaci „rukama-nohama-a-parusky“ s domorodci, život křováka nespoutaný žádnými pravidly, odpočinek od civilizace a hezkou přírodu. No a poslední důvod zněl „a kdy, když ne teď“, protože se tato „živá připomínka starých dobrých časů“ pod náporem turistů z celého mění na globální unifikovanou komerčně zaměřenou zemi.
V pátek před polednem jsme se sešli se Zajícem v loděnici. Ještě před odjezdem na letiště se naskytla perfektní příležitost k hádce , a to náš oběd. Problémem bylo, že zaprvé je na ovocným knedlících špatný typ cukru, zadruhé že tento špatný typ cukru není ani polit máslem a za třetí, že jsem radši nepřinesla řízky. Zvládli jsme se nepohádat a naštěstí se nám to nedařilo ani v následujících šestnácti dnech.
Nemaje vhodnějšího vlastního stroje, ani času na zbyt, jsme se do Tbilisi, hlavního města země, dostali letecky. Letěli jsme s ukrajinskou společností AeroSvit, neboť letenky západnějších dopravců by stály přinejmenším dvojnásobek. Byli jsme příjemně překvapeni, neboť na palubě letadla s námi necestovala žádná domácí zvířata a ani nám při jízdě po ranveji neupadla žádná významnější součástka. Člověk se jen musel povznést nad strouhanou mrkev v sendviči a několika hodinové zpoždění letu z Kieva do Tbilisi.
Až se někdy objevíte na letišti v Tbilisi ve čtyři hodiny ráno s příšerným spánkovým deficitem a vyhlídkou na celodenní prohlídku města následujícího rána, dojděte do příletové haly, nalezněte eskalátory do prvního patra a na umělém trávníku pod schody si beze všeho vybalte spacák a karimatku. Pokud budete líní vybalovat batoh nebo si budete připadat hloupě, věřte, že po několika desítkách minut v průvanu na pichlavých jehličkách umělé trávy si na žádný protiargument nevzpomenete.
Když se ráno v půl deváté vzbudíte, vaše situace se vám najednou bude zdát přijatelnější než před několika hodinami. Zároveň zjistíte, že na letišti kromě vás jsou tři uklízecí vozíky s obsluhou, uklízečka záchodů a ochranka u vchodu. Udiví vás, že v průběhu noci zmizeli jednak všichni backpackeři (pro Zajíce a ostatní, kteří nenávidí cizí slova bez ohledu na to, jak jsou v dané situaci přiléhavá: „nahraď slovem batůžkář“) a že z letiště se evidentně ráno nikam nelétá. Situací se nenechte znervóznit a před odchodem si ještě vyčistěte zuby. Mazat si na chleba marmeládu je už jen pro silnější povahy. Vytahovat vařič je jen pro ty, kteří se chtějí na vlastní kůži seznámit s pracovními postupy ochranky.
Před letištěm stál autobus, tak jsme do něj naskočili s rozeběhem. Vypustili jsme tím návštěvu letišního infocentra, a až při odletu jsme tak zjistili, jak užitečné mapičky jsme mohli zdarma dostat. S nákupem lístku nám poradila jedna domorodkyně. Stojí to 0,5 lari (tj. 6,50,-Kč) bez ohledu na to, jak daleko tím autobusem jedete. V průběhu třicetiminutové cesty přišlo tolik revizorů, že zhruba u desátého jsme je přestali počítat. Gruzínští revizoři se od pražských kolegů liší tím, že nepořádají žádné hony na černé pasažéry za užití nenápadných mimker a terénních nerovností. Naopak – oblečeni v reflexním žlutém oblečku září na dálku. Při jejich spatření propukne v dopravním prostředku davové šílenství a všichni ve velkém zakupují jízdenky. Těm, kteří nemají automat na jízdenky v dosahu, nákup zprostředkuje bez jakékoli přirážky právě revizor.
Gruzínské vlakové nádraží nejlépe odráží charakter celého Tbilisi – zvenku je to ohyzdná budova v socialistickém slohu, uvnitř moderní luxusní obchodní centrum, ale značně zchátralé nástupiště a podchody ještě vzpomíná na zašlou slávu carského Ruska. I samotné Tbilisi má několik různých částí: moderní, děsivou a starou. Ze všech jsme viděli tak akorát dost. Plány na prohlídku města jsem musela zredukovat, když se Zajíc „už“ při prohlídce pátého kostela tvářil poněkud netrpělivě a potom nás devastovalo takové vedro, že každou chvíli nejméně jeden z nás vypadal, že sebou praští o dlažbu a nezvedne se až do večera.
Viděli jsme široké bulváry a vysoké, monumentální budovy v moderní části města. Na hlavním bulváru, Rustavelliho třídě, stálo jedno muzeum vedle druhého. Všechny však pro rekonstrukci zavřená.
Náměstí Svobody je gruzínský Václavák. Patronem Gruzie je svatý Jiří a tak namísto jezdecké sochy sv. Václava náměstí dominuje socha sv. Jíří bojujícího s drakem.
Odtud jsme přešli do děsivé části gruzínských „slumů“, kde v úzkých uličkách byly na sebe natlačeny malé domečky a přístřešky v různém stadiu rozpadu. V uličkách nebyl asfalt, pouze prach, kamení a odpadky. Životní standart obyvatel se postupně zlepšuje. Že jim byla zavedena do domů vodu jsme poznali tak, že se nikdo neobtěžoval zakopávat potrubí do země.
Vylezli jsme k pevnosti nad městem a prošli se po chodníčku podél hradeb, odkud byl výhled na město. Překvapilo mě, že Zajícovi nenaskočila vyrážka, jakmile se dozvěděl, že se parku přezdívá „Gruzínský Petřín“, ba dokonce se ani nevrhl z hradeb dolů.
Podél hradeb jsme došli až k monumentální soše Matky Gruzie. Ve srovnání s ruskou Matkou vlasti z Volgogradu je to dvacetimetrový drobeček, který nemá tak maniakální výraz. V jedné ruce drží meč a v druhé víno jako symbol, jak nelítostní jsou Gruzínci vůči svým nepřátelům a jak pohostinní a vřelí vůči svým hostům. Měli jsme štěstí a vždy se nám podařilo vystupovat jako hosté.
Zjistili jsme, že jednou z nejlevnějších a nejchutnějších možností, jak v Gruzii neumřít hlady, představuje katchapuri. Je to placka z těsta plněná ovčím sýrem, která se dá jíst teplá i zastudena. Koupili jsme si na zkoušku jednu k obědu a jen co jsme dojedli, utíkali jsme si koupit další zásoby na večeři.
Sehnat v Tbilisi ubytování, které není předražené a děsivé, je nemožný úkol. Ubytování, které je předražené, kde na chodbách pořádají švábi pochodová cvičení a bleší cirkus vystupuje v matracích postelí, seženete prý naopak hodně jednoduše. O obdobný zážitek jsme nestáli a tak jsme Tbilisi opouštěli nočním vlakem, který nás měl přiblížit k horské oblasti Svanetie.
Náš vlak odjížděl v po jedenácté hodině večer. Město jsme měli prošlé již brzy odpoledne. Podnikli jsme ještě bojovou výpravu za benzínem na vaření. Obávali jsme se, že v Mestii, centru oblasti Svanetie, benzín neseženeme. Dvanáctikilometrový výlet na předměstí Tbilisi jsme si užili tak pěkně, že jsme skoro nelitovali, když nám maršrutka v Mestii zastavila tři kroky od benzínové pumpy.
Zbylý čas do odjezdu vlaku jsme prospali na dřevěných nádražních lavičkách. Opět se potvrdil poznatek, že v případě větší spánkové deprivace je mi úplně jedno, co si o mě budou lidé myslet, jak strašně tlačí dřevěná lavice do žeber a jaký kravál dělá nádražní tlampač a prostě usnu. Zajícovi takové podružnosti vadí a pak je chudinka rozladěnej, že se moc nevyspal.
Probrala jsem se, když se mi začalo chtít strašně čůrat. Když jsem se zkříženýma nohama probíhala okolí nádraží a hledala místo vhodné pro čůrání zadarmo, objevili jsme starší původní nádražní budovu a v ní paralelní svět bazaru. Bývalá nástupiště zašedlá špínou věků, přeplněná prodejci překřikující se při nabízení zeleniny, ovoce, pečiva a sýrů. Zboží leželo na zemi, na dřevěné bedničce nebo v plastových kýblech. Všude se tísnili lidé, tlačenice, zmatek a rámus. Celkový dojem byl tak lákavý, až mě mrzelo, že už máme v batohu takové zásoby jídla do hor, že už další táhnout nemůžeme.
Při nástupu do vlaku se průvodčí pravděpodobně poprvé setkal s elektronickou jízdenkou. Přivolal si na pomoc kolegu a papír za pomalého otáčení hodnou chvíli pozorovali. Nakonec nám ho vrátili, pravděpodobně s předsevzetím, že se do příštího roku naučí číst latinku.
Ve vlaku neměl problémy s usínáním Zajíc. Já jsem se naopak budila strašně často s pocitem, jako by mě nejdřív na ulici zmlátil a potom se mě pokusil nacpat do přepravky od piva. Při procházce po vagónu, když jsem se snažila trochu protáhnout, si mě odchytila banda čtyř mladých Gruzínců z Ruska a společně ještě s několika Izraelci jsme rozpoutali přejezdový večírek s lahví vodky s Fantou. Ani po třech panácích se jim nepodařilo mi vysvětlit, abych se vykašlala na cestování po Gruzii s přítelem a raději vyrazila k nim na chatu.
Abych přeci jen nezměnila své přesvědčení, čtvrtého panáka jsem odmítla a vrátila se zpátky k Zajícovi, který už zaznamenal moji nepřítomnost. Zároveň se prý můj hlas rozléhal po celém vagónu, takže když se nepotvrdila hypotéza, že jsem se zalekla blížícího se treku v horách a vyskočila z vlaku, už se dále neznepokojoval.
Z vlaku jsme vystoupili v Zugdidi kolem sedmé ranní. První zkušenost se sháněním maršrutky byla pro nás znepokojivá, neboť jsme ještě neměli potřebné zkušenosti. Jinak bychom věděli, že je dočista v pořádku, když nikdo neví, v kolik hodin bude odjezd. Stejně tak je v pořádku, pokud nevíte, kdo tu káru vlastně řídí. Ani když nevíte, kam zmizel člověk s vašimi penězi za jízdenky a co to bylo za člověka. Ani nemá cenu se stresovat tím, že vaše batohy jsou na střeše přivázané systémem zauzlovaných provázků o tloušťce tkaničky do bot. Když vám někdo oznámí, že se pojede za pět minut, může trvat ještě hodinu a půl, než se maršrutka konečně rozjede.
Když jsme se konečně rozjeli, udělali jsme okruh přilehlými ulicemi a zastavili zase před nádražím. Pravděpodobně to byla testovací jízda, zda stroj ještě cestu vydrží. Nevydržel. O čtvrt hodiny později maršrutka chcípla a odmítla nastartovat. Když se zjistilo, že závada spočívá v nedostatku nafty, nebyla již oprava problém – řidič odjel pryč taxíkem a vrátil se s kanystrem. Pak stačilo jen auto roztlačit a mohli jsme pokračovat jsme v jízdě. Ještě jsme cestou dvakrát zastavili uprostřed vesnice, když šel řidič za někým na návštěvu, a jednou u restaurace na oběd.
Zjistili jsme, že skoro každý řidič maršrutky vypadá jako mafián. Existují ale i další poznávací znamení: rozpraskané čelní sklo, vražedně nebezpečný styl řízení a velké množství svatých obrázků a křížků. Zdá se, že řidiči kašlou na bezpečnost a věří, že se jim nemůže nic stát, když při nich stojí všichni svatí. Náš řidič jel většinu času v prostisměru. V úzkých klikatých serpentinách vysoko nad srázem jsem nechovala přehnanou důvěru v boží pomoc a spíše jsem se obávala neúprosných zákonů gravitace.
Přežili jsme. Řidič nás ještě nějakou chvíli vozil sem a tam po Mestii, aby se nás vždy pokusil vysadit před guesthousem vlastněným některým ze svých známých. Jinak v samotné Mestii budou tak čtyři budovy, které nenesou označení „Guesthouse“ – kostel, márnice, infocentrum a letiště. Během treku ve Svanetii jsme si ověřili, že slovo „Guesthouse“ je prvním slovem v angličtině, jež se každý Gruzínec naučí.
Vzhledem k tomu, že jsme si nesli na zádech stan, všechny výhodné nabídky jsem tvrdě odmítli a vystoupili před informačním centrem. Samotná Mestie nás příliš neuchvátila a proto jsme rovnou vyrazili na trek do hor. Metie je centrem horského regionu Svanetie. Svanetie leží v horách Vysokého Kavkazu. Obyvatelé Svanetie, Svanové, jsou odlišnou etnickou skupinou než Gruzínci. Po dlouhá staletí žili Svanové v izolaci, odříznutí od světa vysokými hřebeny Kavkazu. Protože mezi jejich oblíbené volnočasové aktivity patřila také krevní mzda, každá rodina měla u domu vybudovanou kamennou věž, která jim poskytovala ochranu v případě, že se je jejich soused rozhodl zabít.
Donedávna byly hory Svanetie skutečně odlehlé a divoké. Nyní však přišel gruzínský prezident s projektem, jehož cílem je vybudovat z oblasti turistické středisko typu Špindlerův mlýn. Od té doby se všude horečně staví a turisté jsou pouhým prostředkem pro získání peněz. Peněz za dopravu jeepem, peněz za guesthouse, peněz za jídlo, peněz za průvodce... Hory jsou ale pořád nádherné, stačí se jen dostat kousek od hlavních turistických „tahů“.
My jsme měli v plánu třídenní trek z Mestie do Ushguli, kteří chodí všichni. Kdo ho nejde, jede ho jeepem. Ushguli se rozkládá v nadmořské výšce 2.200 m. n. m. a je nejvýše položenou vesnicí v Evropě s trvalým osídlením. Z tohoto důvodu a také pro množství kamenných věží je zapsáno na seznamu památek UNESCO. Z Ushguli jsme chtěli přejít přes Svanetský hřeben do oblasti Nižší Svanetie, kde nechodí nikdo.
Prvních zhruba deset kilometrů treku, úsek mezi vesnicemi Mestia a Zhabeshi, vedl po silnici (zpevněné cestě). Většina lidí si to usnadňuje pronajmutím jeepu. Cesta jeepem ve Svanetii je nákladnější než cestování po Praze s taxíkem. Desetikilometrový výlet by nás stál kolem 2.500,- Kč, což pro mě byla nepřijatelná částka. Vyrazili jsme tedy pěšky. Po hodině chůze pod pražícím sluníčkem jsem byla zpocená jak myš, měla jsem pocit, že batoh váží snad tunu a že mě bolí i ty svaly v těle, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že podobných pocitů se následujících pět dní skoro nezbavím :o).
Když kolem nás projížděl naložený KAMAZ, napadlo nás, že je ta pravá chvíle zkusit štěstí se stopem. Štěstí jsme měli. KAMAZ zastavil a za chvíli jsme se již v kabině mačkali v pěti lidech a auto se rozvážným tempem (rychlost mezi 20-30 km/h) šinulo vzhůru po prašné cestě. Posádku auta tvořili tři postarší, napůl bezzubí gruzínští chlápci. Evidentně jsem na ně zapůsobila – udělalo jim strašnou radost, že se se mnou mohli vyfotit, všichni mi ochotně pomáhali při nasedání a vystupování a dostala jsem čestné místo uprostřed mezi nimi. Zajíc seděl namáčknutý na dveřích.
Došlo tak k obratu situace – zatímco loni v Kazachstánu se s holkama nikdo nebavil, tady naopak zacházeli lépe se mnou než se Zajícem.
KAMAZ nás vysadil nad vesnicí Zhabeshi brzy odpoledne. Rozhodli jsme se proto pokračovat dále směrem k Adishi, abychom si zkrátili zítřejší etapu.
A o tom, jak po gruzínských horách bloudí samý Češi a Izrealci, jaký mají smysl pro legraci ti, jež značí turistické trasy, jak ledová je ledovcová řeka těsně pod ledovcem a proč všechny cesty v horách vedou do kopce, se dozvíte zase v příštím vyprávění.
Fotky: http://luczyk.rajce.idnes.cz/Gruzie_prilet_do_Tbilisi_a_cesta_do_Svanetie
LuckaDalší díl: Jak se bloudí v horách Svanetie.