14. - 22. 5. 2005 Voda ve znamení karfiolů

část 1.

část 2.

část 3. - pouze fotografie (autoři Honza Bouček & Jícha)

Den 6. čtvrtek 19. 5.

V noci prší. Ráno se mraky trochu roztrhnout, abychom mohli zabalit, ale po dvou hodinách opět prší, mraky jsou nízko. Přeháňky budou bohužel celý den, a tak z hlubokého kaňonu (místy prý až 1 km) vidíme jen málo.

Ještě v kempu nad řekou Tara, Robert jasně oznamuje, že pár lidí by mělo jet jenom v raftu a někteří v raftu alespoň těžší část. Dohaduji se s Lízou, mající na Yukonu tutéž loď jako mám já, že mi sveze Mandarinku přes těžší část. Na startu platíme 75 Euro na kajak, naložíme raft věcmi a vyrážíme. Nájezd do obtížného místa je opravdu silný. Proud se značně zrychluje jazykem a je zakončen asi 2 metrovou vlnou. Tím, ale nic nekončí, síla proudu včetně vln pokračují dále. Občas proud žene na šutry. Vody je opravdu hodně. Po cca 3 km končí obtížná část dnešního dne, vyměňuji se s Lízou a pokračujeme. Větší očistec má přijít zítra. Na vodě už nás čekají jen vlny a karfioly, proti nimž jsou ty jako sloní ucha, záležitostí okresního formátu. Vody se valí opravdu velmi hodně. Nikdo nechce vlny objet, karfioly jsou totiž hnusnější. Přichází malá soutěska, bez vln, ale opět s karfioly. Kajakáři pádlují jak zběsilí a točí se skoro na jenom místě. Z raftu se ozývá dotaz na to co jsme včera pili. Po 25 km cesty se objevuje Radovan Luka. Kempovací místo. Je tu několik přístřešků a jeden dům jakého si správce. Pořád jsou přeháňky. Rozděláváme oheň a Ghándí peče další domácí klobásky. Tentokrát jdou rychle na odbyt. Stejně tak i za hodinku druhá várka. Stany s sebou nemáme, spíme pod přístřešky a pod jakýmsi altánem domu. 75 Euro na startu překvapivě nezahrnuje kempovné.

Pátek 7. den 20. 5.

Ráno Robert s Ghándím vyjednávají u rakije se správcem cenu za kempovné. Po hodině je všechno vyřízeno, a naši dva průvodci vycházejí střízliví.

Nakládáme raft, nasedáme do lodí a jedeme dál. Přeháňky nepřestávají. Opět silný proud, vlny karfioly, a hodně vody. Zvládám několik peřejí. Přichází zatáčka opět s vlnami asi tak 1,5 metru. Na jedné se práskám, srovnávám se a zvedám. Bohužel jsem okamžitě zpět pod vodou a krysím. Robert mě vyváží do vracáku a nastává opět záchrana Mandarinky, tentokrát přišpendlené na šutru. Po 15 minutách, je záchranná akce u konce a Líza nasedá do mojí lodě, zatím co já se usazuji na její místo na raftu. Nechtěl jsem víc zdržovat. Cesta je dále klidná, vlny a karfioly ale nic náročného. Náhle zastavujeme v místě kde si jdeme prohlédnout následující peřej. Zde začíná nejobtížnější místo řeky Tara, první silná peřej. Po prohlídce místa se spolu s celou posádkou raftu svěřujeme plně do rukou Ghándího, jež řídí raft zkušeně. Vydává jasně povely, a daří se nám peřej přejet. Za námi už jedou jen Jáchym a Zbyněk. Zbytek lidí přenáší alespoň obtížnější část peřeje, druhou část pak šidí jak to jen jde. Většina lidí má zdravou zelenou barvu, někteří reagují trochu podrážděně. Záhy přichází druhá peřej, opět stejný scénář jako na první. Vlny jsou opravdu velké. Místy vidím ze svého místa v raftu až 3 metrovou ďouru pod sebou zakončenou další vlnou. Proud jakoby stále neměl dost a stále nabírá na síle. Kde se jen bere. Na konci druhé peřeje je vlastně už začátek peřeje třetí, nejobtížnější, nepřenesitelné. Vydáváme se s plně naloženým raftem na průzkumnou cestu. Na domluveném místě se nedaří zastavit, proud je fakt mocný. Pokračujeme dále a přistáváme ve vracáku vlevo. Snažíme se vylézt z raftu a rozestavit lidi s házečkami. Pokud by však někdo zaplaval napravo....?? Nakonec všichni projíždějí dobře. Šťastní jsou i průvodci. Vyrážíme dál. Vlny se již zmenšují, až asi 200 metrů před cílem, jímž je hraniční most mezi Černou Horou a Bosnou, se vlny opět vypínají hodně vysoko. Nikdo však nesmí přeplavat cíl. Zdejší hranice jsou hlídané, nevíme ale jestli podběráky nebo kalašnikovy. S raftem se opět stavíme tak, abychom byli schopní lovit. Nebylo třeba, naštěstí. Jsme v cíli řeky Tara. Přeháňky přestávají, oblačnost se trhá. Pech.

Hraniční most připomíná "Tři veterány". Samotná kráva přešla bez povšimnutí celníka. My zde stáli asi 20 minut. Jo kráva měla protekci. Za celnicí pokračuje do vnitrozemí Bosny a Hercegoviny mezinárodní silnice šířky místy ani ne 3 metry a kvalitou někdy dosahující polní cesty. Off road by nebyl na škodu. Vedle Silnice jen strmý, desítky metrů vysoký sráz do řeky. Jestli zaminovaný, nevím.

Po dvou hodinách dorážíme do Trnova. V místní rybárně už o nás vědí. Po chvíli je dohodnuta i možnost stanování. K večeři nás čekají tři plné velké tácy pečených pstruhů. Dobrý závěr náročného dne.

Den 8. sobota 21. 5.

Probouzíme se ráno vedle rybárny. Řidič shání vulkanizéra kvůli opravě gumy, kterou včera prorazil. Sehnal. Vedle rybárny je bývalé zřejmě sportovní centrum s hotelem. Hrůzný pozůstatek války. Jára hledá místo kde si uleví. Šel tam. Naštěstí tam miny nebyly.

Brzy ráno vyrážíme. Jedeme přes Sarajevo. Válka je tu všude moc dobře znát. Domy rostřílené jak kulomety tak minomety nebo granáty. Lidé zde ale žijí. To je dobře. Časem to snad dají dohromady. Jsou tu ale již i nová obchodní centra. Snahy po opravách jsou znát. Občas míjíme jednotky Eufor. Alespoň 1x za den nás staví policie, a prohlíží nevím co.

K polední se dostáváme k Banja Luce k řece Vrbas. Zde má Robert opět své známé, v místním raftovém klubu. Jsme uvítáni rakijí a pivem. Nikdo, ani řidič neuniká. Paní máma jenž vše okolo poživatin kontroluje..o) je neomylná. Po hodině vyrážíme na start tratě, kde se má za měsíc konat mistrovství Evropy v raftingu. Místní raftařský šéf oznamuje, že se dá jezdit při malé vodě, to je 20 m3/s, střední voda je při 40 m3/s a velká při 80 - 100 m3/s. Vše dokladuje později na videu. My jedeme na 220 m3/s. Jícha s Honzou Součkem nejedou, anžto je to nějak netáhne. Petr Kubánek je prý nastydlý. Gríša a Jára nechtějí zaplavat, a tak volí jistotu v podobě místa na raftu místních, kteří jedou pro naše zabezpečení. První výraznější peřejka je hned na začátku: "Biely buk". Opět se ukazuje co je to autobusový efekt. Z vody to vypadalo úplně jinak. Na konci se práskám, ale zvedám. Jsem nadšený. Lovil se akorát Zbyněk. Nejhorší místo, o němž jsme z autobusu věděli, přichází pod mostem. Koryto se zužuje a za mostem se vytváří ohromně silná vlna. Za ní je naštěstí pseudo laguna. Raft 200 m před námi najíždí jako první. První vlna, druhá vlna, prásk a je dnem vzhůru. Skvělé pro psychiku. Gríša s Járou plavou s ostatními. Raft ztrácí dvě pádla. Ještě jsem se pokusil najít místo na vystoupení a přenést, marně. Cesta byla jenom jedna. První projel Robert, za ním Jáchym a v závěsu jedu já. Jáchym i já se práskáme. Nedaří se mi srovnat pádlo, nezvedám a krysím. Jáchym zvedl. Táhne mě asi 200 metrů než se zdaří přistát. Zaplavalo víc lidí. Jedeme dál a víme, že je před námi závěrečná dlouhá peřej. Na začátku není vidět na konec. V jednom místě se mi nedaří najet optimální stopu. Skáču do válečku. Po úporné snaze, ale vypádluji, aby mě práskla první vlna. Zvedám poměrně rychle. Vedle na mě kouká Líza, jedoucí se mnou a s Jáchymem ve trojici. Po vyeskymování mi naznačuje zvednutým palcem O.K. a usmívá se. Jsem nadšený. Peřej nakonec zvládám. Dole vidím jak táhnou Katku. Zaplavala nevím kde. Z mého eskymáčka byl nadšen i Jáchym. Představa, že by mě táhnul zbytkem peřeje ho nenaplňovala štěstím.

Vynášíme lodě k minibusu. Uvazujeme a už nás čeká paní máma. Každý musí opět pozřít rakiji. Každý dostává pivečko, čorbu (místní polévka), a kuřátko s pečenými brambory. Na závěr je kávička nebo čaj. Musí nám trochu slehnout, večer nás čeká pečené jehně. Ubytováváme se v místním domě raftového klubu, a jedeme do jakési chalupy na ono jehně. Po příjezdu je hostina připravena. Bylo to skvělé. Vytahujeme kytary a hrajeme. Honza Bouček pokračuje v hraní ještě v minibusu. Usínáme jako dřeva.

Den 9. neděle 22. 5.

Ráno po probuzení si každý dává něco studeného k snídani. Po 9. hodině raní vyrážíme směr Praha. Cesta probíhá v klidu až do Rakouska. Zde řidič zjišťuje poruchu na chladícím systému. Od té doby stojíme každou chvilku a doléváme vodu. Ve Znojmě všichni navštěvují obchod u pumpy a kupují pivečko. Balkánské sice špatné není, ale naše je hold naše. Po cestě do Prahy ještě uděláme asi 3 zastávky na doplnění vody, abychom před 22. hodinou dorazili do loděnice.

Jícha začíná se uvažovat o vodě do Řecka.

Pokračování - pouze fotografie (autoři Honza Bouček & Jícha)

Jirka

Autorská práva k fotografiím - Honza Bouček nebo ten komu půjčil foťák

nádherný most přes řeku Taru nedaleko nasedacího místa u vaziště vorů. Výška mostu přes 150m. Most je železobetonový postavený v letech 1938 až 1940.

ty barevné tečky dole jsme my. Z mostu se to ani nezdá, ale ty vlny svých 1,5 metru měly. Foto pořídil náš řidič z mostu z minulé fotky.

konec prvního náročnějšího úseku jenž začínal pod mostem. Odtud už nás čekají jenom vlnky tak do úrovně přilby singlíře a karfiolky jako sloní ucha.

Radovan Luka. Kempovací místo přibližně uprostřed 63 km dlouhého úseku Tary. Proč byly dřevěné přístřešky vyměněny za betonové nevíme. Asi proto, že jsme v národním parku.

část posádky nákladního raftu Líza (za okamžik jsem si sní místo vyměnil), Petr Kubánek a Ghándí. Ještě je usměv na rtech, po několika kilometrech trochu úsměv zhrubne.

konec první náročné peřeje druhého dne na Taře. V dalším, zde nepublikovaném, záběru je z Honzy (ten vzadu) vidět jen horní lopatka pádla.

kráva nepotřebuje ani pas a může pašovat co chce. Hraniční most mezi Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou – Republikou Srbskou. Neplést se Srbskem, to tvoří s Černou Horou jeden prapodivný stát. V Srbsku platí Dináry, v Černé Hoře Eura.

řeka Vrbas u Banja Luky. Konec peřeje Biely Buk. Z autobusu tahle vlnka vypadala v celku mírumilovně.

raft najíždí do silné vlny pod mostem na Vrbasu. S místními jedou navíc od nás Jára Doktor a Gríša. Chtěli mít bezpečí a nechtěli zaplavat.

nezdařilo se. Jára i Gríša plavou. Jára prý kopnul Gríšu do hlavy. My jsme o 200 m výše. Raft podpořil naši psychiku...o).

duo eskymos pod mostem. Modrá loď je Jáchym, já jsem v oranžové.

na spodní peřeji jsem zvedl, k radosti své, Jáchyma i Lízy.

bosenská sqělá paní máma. Rakiji neunikl nikdo.

a někteří si dali tuplovaně

chaloupka ke se peklo jehňátko

a takhle jsme jehňátko žrali
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz