14. - 22. 5. 2005 Voda ve znamení karfiolů

část 1.

část 2.

část 3. - pouze fotografie (autoři Honza Bouček & Jícha)

Den 1. sobota 14. 5.

Sraz Jíchou naordinovaný na příjemných 15 hodin, což znamená, že se dopoledne dá přijít na to, co jsem ještě zapomněl a dokoupit.

Program poměrně jednoduchý a zdánlivě nenáročný. Navázat lodě, věci naházet do přívěsu a vyrazit. Honza Souček se ujímá odpovědné práce uvázání lodí na střeše za odborného dohledu a rad dalších. Dvě hodiny po srazu, po vyčkání na Ghándího vyrážíme směr Karlovačko, přes Vídeň kde se akorát hraje semifinále Česko-Švédsko. Před Vídní usedá za volant Ghándí, aby si mohl řidič odpočinout. Semifinálový zápas je právě u konce. Naši vítězí, ale my ačkoliv jsme právě ve Vídni, kde se utkání hraje, ani nezastavujeme. Ghándí netrefíc dálniční odbočku na Graz, nás provází jakýmsi vnitřním Vídeňským okruhem. Zjevně nás chtěl rozptýlit. Značná část ulice by se bez nejmenších skrupulí mohla nazvat Bordel štráse. Za Vídní zkouším, že se na ležato vejdu na podlahu vedle sedačky a spokojeně usínám. První co mě budí je docela slušná rána. Kdesi na rakouské dálnici se Alešova loď rozhodla jet po svých. Nezvládla to. Setkala se s náklaďákem. Náklaďák přežil, loď ne. Být to osobák, možná by nepřežili oba. Honza uvědomujíc si, že vázal lodě hraje všemi barvami. Závada je brzy odhalena. Nevydržel popruh, přeřízl se o prkno,..?.. skutečně. Po novém navázání, znovu uléhám. Občas mě budí nějaké zastavování. Ani jsem netušil kolik hranic přejíždíme.

Den 2. neděle 15. 5.

Ráno zastavujeme u nějaké pumpy a doplňujeme ztracené tekutiny místním Karlovačkem. Pít se to dá, ale Gambáč to není. Bylo mi vysvětleno, že v noci nešlo jen o hranice, ale často i o místa výběrčích mýtného. Už ani neusínám. Projíždíme krásnou krajinou. Podle Ghándího slov se již blížíme k cíli dnešního dne. Před tím však Ghándí jako správný průvodce zavelí: "A všichni se podívají doprava. Vidíte právě minové pole, aktivní". Po několika minutách se nacházíme na louce u řeky Mrežnica, kde se potkáváme s hlavním vůdcem akce Robertem. Zároveň zde dochází ke změně řidiče na celý týden. Ten kdo nás dovezl sem nasedá do jiného auta a odjíždí s jinými lidmi směr domovina. Náš nový řidič, nás vítá s pozřením panáčka kořalky. Po chvíli, kdy ještě všichni dospávají cestu, vyrážíme na začátek sjížděného kaňonu řeky Mrežnice. Pohled na první sjížděné místo mi vnese žaludek až někam ke krku. Nájezd místa na začátku doprava je ještě nenáročný a pohodový. Pak však dochází k přejezdu řeky, samozřejmě v proudu zprava do leva, a sjezd vodopádu zhruba výšky 4metrů. Vyšlo skoro všechno. Dole pod vodopádem mi však váleček zvedá loď do svíčky, a pak, protože svíčku neumím, končím s hlavou pod lodí. Pokus o eskymáčka nevychází, a tak přichází na řadu krysička. Následuje pohodový volej, po několika stovkách metrů jsme Robertem opět zastaveni. Ghándí sjíždí první stupínek, zastavuje aby nás mohl navést přesně někam. Naštěstí teď nevím kam. Vědět to, žaludek by se asi u krku nezastavil. Postupně jedeme všichni. Najíždím první stupínek, zatím pohodička. Ghándí přesně ukazuje prstem kam najet. Místo najíždím co nejlépe umím, na poslední chvíli vidím o co jde. Otevírá se přede mnou hlubina cca 7 metrů, s jednoznačným způsobem překonání: "rovně dolů". Vše probíhá tak rychle, že je pouze čas na to, uvědomit si během letu co dělat dole. Dole se opět práskám, nezvedám a krysím. Lovení mojí osoby a lodě trvalo včetně vylévání a nasednutí asi 5 minut. Těchto 5 minut bylo zjevně nepříjemných pro Járu Doktora, jenž je na řadě za mnou, a Ghándí ho celých 5 minut drží nahoře před skokem. Neví co se děje. No asi nepříjemné. Nakonec jsme dole všichni a vyrážíme za dalším skůčkem. Skůček je malý, asi 2 metry, zato však váleček pod ním o to vypasenější. Povel je jednoznačný: "jede ten kdo má eskymáka na 150%, ostatní přenáší" Kdo jede, v zásadě dole skončí na pár vteřin v útrobách válečku, aby byl vyplivnut v různých polohách za válečkem. Někteří z těch co jeli, toho eskymáka také nezvládli, ale vše dopadlo dobře. Do cíle nás čekají již jen nevýrazný peřejky. I zde však mají hlodavci pré, a tak někdo zaplave. V cíli na louce je času dost, sušíme, jíme a dospáváme, abychom vyrazili více na jih a tím si zkrátili zítřejší cestu. K večeru dorážíme k jakémusi obydlenému a překvapivě nerozstřílenému domu. Místní jsou zjevně dobrými známými Roberta, a tak po několika minutách stojí vedle domu několik stanů. Ghándí skvěle griluje maso. Pomocí SMS zpráv zjišťujeme, že jsme mistry světa v hokeji po porážce Kanady ve finále. Účastnici naší akce Líze, pocházející od Yukonu z Kanady, gratulujeme k druhému místu.

Den 3. pondělí 16. 5.

Program dnešního dne je nenáročný. Přesun do Černé Hory. Den je zdánlivě náročný jen pro řidiče. Po čase je, ale náročný pro všechny. Nikdo neví jak si nohy natáhnout. Jedeme po pobřeží a dohadujeme se kde je Itálie a kde Afrika. Krátké vysvobození přichází u nějakého místa u moře. Všichni vystupují, protahují se a někteří jdou plavat do moře.

K večeru auto konečně dojíždí do Dubrovníka. Krátká prohlídka města, nákup vína, vyhledání restaurace, a divná drahá večeře. Někomu jídlo chutná, někomu ne, a někdo ho během další cesty potupně vyvrhuje. No nevím zda šlo skutečně o špatné škeble, Robert je měl také a nic mu nebylo, nebo zda šlo o větší množství vína. Hold občas Juru chytám, aby při náhlém, jím provedeném, otevření dveří nevypadl. Ghándí, zvládl zbytek dnešní cesty, narozdíl od Jury, v opilecké spánku, a moc si toho nepamatoval.

Dorážíme do Černé Hory. Čím větší díra tím větší kontrola. Po cca 20 minutách jsme milostivě vpuštěni do země. Robert ještě v rámci udržení dobrých vztahů zanechává na celnici pár plechovek piva. Posledním zážitkem je ještě přejezd Kotorské úžiny na jakémsi motorovém přívoze. V autě vedle nás se za zvědavosti nás všech (s výjimkou Ghándího a Jury) odehrává milostná scéna. Dobré zpestření. Nakonec nacházíme jakýsi nepoužívaný camp u moře, kde uléháme vlastně už zítra. Celkem asi 450 km jsme jeli více jak 12 hodin. Rychleji to ale opravdu nešlo.

Den 4. úterý 17. 5.

Konečně máme jet na vodu. Ještě asi dvě hodiny v minibusu a jsme v údolí řeky Morača. U jednoho místa se zastavujeme, a z výšky několika desítek metrů sledujeme "maso" pod námi v řece. Uklidňujeme se, že dneska jedeme na rozjetí jen spodní úsek. Robert přidává, že vody je překvapivě hodně, a tak se dneska rozjedeme dole a zítra si dáme vršek. K tomu ukazuje prstem jako by si omotával oprátku a vyplazuje jazyk. Příjemné vyhlídky. Dneska, ale jen spodek, a ten nevypadal zle. Zastavujeme u nástupního místa a po chvíli jsme v hydru a s kajaky u vody.

Zjevně už zde se ukazuje, co to znamená autobusový efekt. Klidná místa, zblízka až tak klidně nevypadají. Robert vydá základní pokyny, upozorňuje na dvě nesjízdná místa a vyrážíme. Za chvíli jsme u prvního nesjízdného místa. Jak pro koho. Robert a Ghándí si místečko sjedou. Robert uprostřed úspěšně na třetí pokus eskymuje, Ghándí jede bez ztráty kytičky. Při přenášení nám trochu zabloudí Jícha s Gríšou. Po deseti minutách se objevují a můžeme pokračovat. Druhé nesjízdné místo jsme nenašli, přejeli jsme ho. Vlnky dosahují nevelkých rozměrů, maximálně tak 1 metr, není problém je přejet. Ještě dvě další místa se jistí házečkami a jedou více organizovaně. Po celé cestě nás překvapují zdánlivě klidná místa plná karfiolů a vírů. Nebyly jako sloní ucha, to by byla pohodička. Tyhle karfióly hold byly maxi. Nikdo nevěděl co s nima. Sem tam se celá skupina točila na jednom místě, zběsile pádlujíc někam. Občas byl někdo chycen vírem a postaven do svíčky. Robert mi dal radu: "karfioly ignoruj a jeď", jo dobrá rada nad zlato. Jet ve vlnách byla prostě pohoda. Šlo přeci jen o vodu na rozjetí. Po několika hodinách končí kaňon a my se setkáváme s minibusem. Ten nás odváží do nedaleké restaurace.

V restauraci je zároveň dohodnuta možnost postavit stany. Jídlo bylo výrazně lepší a levnější než v Dubrovníku. I obsluha byla výrazně příjemnější. Po naladění kytar, seděla majitelka restaurace s námi. Po chvíli jsme s majitelkou Adrijanou zjistili, že máme angličtinu zhruba na stejně úrovni, a tak jsme si příjemně popovídali. Mimo jiné jsem zjistil, že v kaňonu kudy vede silnice občas hold spadne kámen nebo lavina, někdy někoho trefící.

Den 5. středa 18. 5.

Ve vzpomínce na Robertovu ukázku s oprátkou vyrážíme na horní usek řeky Morača. Opět zastavujeme u jedné zatáčky. Údajně těžší místo. Gríša zde dochází k jasnému rozhodnutí, že dnes nejede. Z výšky se zdálo, že místo půjde ožulit. Je to dlouhé tak 200 metrů, ale asi půjde. Pro uklidnění, se nejdříve zastavujeme v místním pravoslavném klášteře. Místní pop nám dovoluje prohlídku. Ghándí čte krátký článek o historii. Po několika minutách jsme však již u dnešního nasedacího místa. Trochu potrénujeme, traverzy a vydáváme se na cestu. Vlny opět nevelké tak 1 metr. Řeka neširoká, a karfioly již i na tomto horním úseku. Robert vyhledává vracáky každou chvíli, a každou chvíli se na nich sjíždíme. Nikdo vracák nepodjíždí, raději. S přibývající cestou jsou Robertovy prohlídky častější, a sjíždění se také velmi časté. Běžně již vidíme z místa odkud vyjíždíme do místa kde na nás Robert, Ghándí, Jura nebo Líza čekají. Každý tento úsek je doprovázen Robertovým popisem kudy a jak ho jet. Dorážíme až k zatáčce jíž jsme si prohlíželi shora. Od řeky vypadá úplně jinak. Robert rozestavuje jištění a popisuje snad každý záběr pádla, každý náklon. První z nás vyráží Katka a za ní Aleš. Ve spodní části Robert tvrdil, že se držet spíše vpravo. Najednou Ghándí ukazuje do leva. V místě kde jsme si mysleli, že už to bude pohoda, se z blízka ukazuje hodně silná a slušná vlna. Za ní je třeba vpravo přistát. Ghándí svým ukazováním vnesl trochu zmatku, Katka to ještě zvládá, ale Aleš krysí. Ghándí je pak upozorněn, na instrukce které jsme dostali, a přestává nahánět lodě do leva. Zbytek lidí již zvládá bez ztráty kytičky. Po odlovení Alešovy lodě, a jeho nasednutí pokračujeme dál. Po chvíli přehlédnu místo za šutrem, kde se máme sjet. Snažím se přistát na poslední chvíli, ale končím ve větvi stromu. O eskymování nemohlo být ani řeči, krysím ale naštěstí se do větve nezamotávám. Mandarinka (moje loď) však zůstává na stromě a namotaná. Ghándí přijíždí na pomoc. Po chvíli, ale je natlačen na větev také a krysí. Uf, to mi to dalo práce, dovést ho ke kryse...o). Po zhruba 15 minutách pokusů se daří Mandarinku uvolnit. Ghándího loď je také chycená. Můžeme tedy pokračovat. Při záchraně bylo ale nutné přeříznout Zbyňkovu házečku. Po chvíli se zastavujeme na soutoku s Mrtvicí, ale pak je již cesta velmi jednoduchá. Jsme všichni v cíli a nadšení. Vítá nás Gríša a řidič.

Vyrážíme přes kopec do údolí řeky Tara. Po cestě zastávka v nějakém městečku. Kupuji piva a dávám záchranářům Mandariky present. Nakupujeme i čerstvý chléb. Večer dorážíme na kemp nad řekou Tara. Robert, Ghándí, Jura a Líza vyráží za místním obyvatelstvem. Střízlivý se vrací s domácími klobáskami a 11 kg. domácího sýra. Bohužel tou dobou jsou již všichni po večeři, a tak se po klobáskách tolik lidí nevrhá.

Pokračování

Jirka

Autorská práva k fotografiím - Honza Bouček nebo ten komu půjčil foťák

sraz kde jinde než u nejlepší pražské loděnice, nejlepšího pražského oddílu (bohemáci nečilte se)

Honza Souček vyrovnává dojezd prvního vodopádu na řece Mrežnica. Vidíte jak je šťastný.

Tak tohle bylo naštěstí pro nás neznalé vidět až v poslední vteřině kdy byla už jen jediná cesta – rovně dolů.

a takhle to vypadalo ze spoda. Katka létá na lodi. Odhadujeme výšku skoku asi na 7 metrů. Zkuste si to skočit třeba v Podolí.

Honza se na Mrežnici evidentně nudil. Na blbiny ho však užije.

tak tenhle kousek Morači si dal jen Robert a Ghándí, zatímco nám při přenášení zabloudil Jícha a Gríša.

to byla velmi klidná část Morače. Alespoň jedna taková „kýčová“ fotečka.

náročnější místo horního úseku Morače při pohledu ze silnice. Vypadá to, že ožulit se to dá snadno. Gríša je však rozhodnut, dneska nejede.

a takhle to vypadá od vody. Kudy, že jsme to chtěli ožulit?

můj závěr onoho obtížnějšího místa. Vlna zde byla docela silná. Možná si nechám platit od radia Beat za reklamu.

Katka na krátkém čtyřkovém úseku (tvrdil to Jícha). Jede s přehledem.

Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz