Akce pro holky, miminka (Agátka s Tomíkem), tatínky (Ájíka, Piškota a Pavku) a Ferdu! Zvláštní shodou náhod si totiž páni kluci zrovna tento víkend vyrazili na krutou, drsnou a maximálně survival skialpovou akci . Pro Ferdu to musela být větší zkouška odvahy než nocleh ve sněhovém záhrabu – ale předvedl nám, že už je velkej kluk, kterej se nezalekne ani holek ani dětiček. Zbývá ještě, aby si zapamatoval, že miminka se neoslovují „Co čumíš?“ (minimálně v přítomnosti maminek ne...).
Z Prahy jsme v pátek vyráželi poměrně brzy odpoledne, nejdříve co nám jen práce dovolila. Určité zpestření cesty přišlo pět kilometrů před chatou v podobě uklouzané ledovky, která se vlnila do kopce v úzkých zatáčkách. Soutěžili jsme, čí auto vysáňkuje výš. Díky pohonu 4x4 byla Zubína bezkonkurenčně nejlepší.
Chvíli poté, co jsme dorazili na chatu, měla mimča večerku. My ostatní jsme vydrželi sedět a povídat si o něco déle. Nejdéle vydržel Piškot, který ráno vstával nejdříve. Na spánek mu zbyly luxusní čtyři hodinky.
Sobotní výlet nám Kristýna jako paní domácí naplánovala hřebenovou cestou ze Špindlerovy boudy na Bolkov. Doprava na Špindlerovu boudu byla komplikovaná a zdlouhavá, proto jsme se domluvili na brzkém ranním vstávání. Šťastní rodiče nás svorně ujišťovali, že nemusíme mít strach, že nás jejich drahoušci zaručeně zaspat nenechají. Když v té souvislosti zmiňovali pátou hodinu ranní, nejspíš si dělali legraci – já jsem prospala celou noc, aniž by mě vzbudilo něco jiného než můj vlastní budík.
Cesta na autobus byla ve znamení držkopádů. Pěšky s běžkami v rukou jsme sbíhali tu ledovku, po níž jsme večer vyjížděli auty. Hrdě přiznávám, že jsem sebou praštila jako první. Rozhodovali však zlomky vteřin a Jana mě na zemi následovala ve velmi těsném závěsu.
V autobuse z Vrchlabí jsme narazili na řidiče, který musel mít opravdu strašný den. Vztek si vyléval na cestujících. Málokdo z nás zažil, aby na něj řidič místo pozdravu zařval: „Vypadni s těma lyžema“ a následně mu vynadal, že netuší, kde a jak se otvírá kufr. Nám vynadal zase proto, že jsme čekali ve frontě, až na nás přijde řada. Poněkud nelogicky nám vysvětlil, že měl odjezd před třemi minutami – tedy že vůbec nemusel čekat, až mi se dočkáme, až na prodá lístky :-). Opravdu jsme zvažovali hromadné podání stížnosti – nakonec jsme ale vyměkli, lístky hodili do koše a celou záležitost pustili z hlavy.
Na hřebenech bylo krásně. Asi šest a půl minuty, jako vždy. Pak sluníčko vystřídala mlha a mraky a ty se zdržely podstatně déle. U Luční boudy jsme narazily na skupinu čtyř skialpinistů. Jaké bylo překvapení, že jsou to naši kluci. Vypadalo to, že nás také rádi vidí, protože se navzájem nedokázali ani dostatečně obdivně pozorovat, ani se pěkně soucitně politovat. V rychlosti jsme si vyměnili nejnovější zážitky a rozešli se každý na jinou stranu.
Se zastávkou na pozdní oběd v jedné z horských bud jsme dorazili na vrchol Černé hory akorát když padal soumrak. Zbýval jen dlouhý sjezd do chalupy – nejprve po sáňkařské dráze podél sjezdovky a následně divoký kros přes louku a les. Pavka měl smůlu a jeho pokus o zabrzdění skončil ošklivě vypadajícím pádem, který někdo z nás popsal jako zorbing bez té nafukovací koule. Důsledkem pádu naštěstí nebyla žádná zlomenina, ale „jen“ několik slušných pohmožděnin ramene a ruky. I přesto jsme se rozdělili na dvě skupinky – nemocniční družstvo jelo pomaličku a opatrně s Pavkou do chaty, zatímco Ferdovo družstvo uvěřilo výroku svého velitele, že zná cestu k chalupě a vydalo se napřed, aby prozkoumalo pár zajímavých a dosud neznámých zkratek. Dříve či později jsme se ale na chatě sešli všichni.
V chatě nás uvítala vůně guláše – to už Ájíci dokončovali přípravu společné večeře. Našeho celodenního výletu se nezúčastnili, protože malá Agátka nemá zatím běžky. Na místo toho ji posadili do kočárku na lyžičkách, vyškrábali se nahoru na Černou horu a cestou dolů se prý střídali v sáňkování na kočárku.
V neděli jsme se rozdělili na několik skupinek s rozdílným programem. Běžkařské družstvo přišlo o Pavku s Bendou a Kristýnu. Zatímco Pavka s Bendou se vypravili na rentgen do Jilemnice kvůli Pavkově rameni, Kristýna se i s Tomíkem přidala k Ájíkům a vyrazili testovat vozíček na běžky. Poslední, co jsme viděli před odchodem, byl Ájík, který ve vozíčku za sebou táhl Tomíka a před sebou v kočárku tlačil Agátku. Vzhledem k tomu, že samotný vozíček prý váží kolem patnácti kilo a namířeno měl vzhůru směrem k Černé hoře, myslím, že i tohle je hodně drsně-krutá disciplína pro silný kluky.
Naše běžkařská sekce oběhla přes Zrcadlovky Černou horu a doběhla ke Kolínské boudě. Tam jsme z mapy vykoumali dosud neznámou trasu po modré přes Hrnčířské boudy, Rejdiště do Dolního dvora. První část cesty byla opravdu moc pěkná – nikde žádní lidé a jen jediná běžkařská stopa vedoucí přes zasněžený les. Konec cesty od Rejdiště dál se moc nepovedl – pokleslo množství sněhu a zároveň vzrostl spád kopce i počet kamenů na cestě. Zanedlouho nám nezbylo, než lyže sundat a pokračovat pěšky. Ani to nebyla výhra, na zasněžených kamenech to strašlivě klouzalo a šlo se fakt blbě. Ferda a Zubína ještě chvilku vedli válku nervů – kdo vydrží déle jet tímhle šíleným terénem na běžkách. Kdo zvítězil, netuším.
V Dolním dvoře nám již Čiháci vybrali hospodu a čekali na nás. Ferda čekal, až si ho Ájík vyzvedne. Rozhodl se, že před jeho příjezdem stihne malé pivo. Přemluvili jsme ho, že stihne i velké pivo. Servírka měla bohužel plné ruce práce a nechala Ferdu dlouho nervózně poposedávat na židli předtím, než před něj postavila vytoužené pivo. Přesně v okamžiku, kdy se půllitr dotkl stolu si zelený Ferda všiml, že venku za oknem už přechází Ájík. Byli jsme proto svědky Ferdova vtipného výrazu, když do sebe lámal na ex velké pivo a neúmyslně tak vytvářel nový rekord v rychlostním pivopití. Škoda jen, že už tam Ferda nebyl, když se servírka přišla zeptat, jestli by si náhodou nedal ještě jedno.
A menší zamyšlení na závěr. Akce se vydařila díky sněhu, hezkému počasí, útulné chatičce, kamarádům, ale hlavně proto, že se nám podařilo vhodně zkombinovat akci pro mimča s akcí pro velký. Dětský pláč a křik mě ze spaní nebudil, nepřijela jsem domů nabušená znalostmi o dětských plenách, problémech se zoubky nebo o technice krmení sunarem, ani posedlá touhou pořídit si taky mimčo. Vzhledem k tomu, že mimča tvoří v naší loděnici čím dál tím početnější skupinou, nezbývá nám všem, než vzít jejich existenci na vědomí :-). Pokud budeme pořádat více akcích společně pro všechny věkové kategorie, třeba se nám podaří loděniční dění poněkud oživit.
LuckaFoto: