12. - 13. 9. 2009 Aúúú - HLAVA

V autobuse bylo spousta místa, kočárek, pes a dvě skupiny lidí: a, ti, kteří na Úhlavě nikdy nebyli a chtěli vědět, o co přišli a b, ti, kteří na Úhlavě kdysi před lety asi byli, ale vůbec nic si z toho nepamatovali. Proč se neúčastnila i skupina c, těch, kteří Úhlavu znají, ale rádi si ji zopakují, zůstane záhadou...

Před Billou v Klatovech se jeden vysloužilec z Bohemky rozhodl přestoupit do našeho autobusu (tím potažmo i do našeho oddílu). Popravdě mu Bohemka ani příliš prostoru pro svobodné rozhodnutí nedala, když ho zapomněla na parkovišti.

Na jejich obranu je nutno poznamenat, že zbývajícím 4 a půl účastníkům (fakt jsme jednou byli v přesile!!!) stařeček po chvíli asi chyběl, protože zhruba po kilometru zastavili a možná zvažovali i návrat...My jsme měli dobrý skutek a radost, že máme důvod dělat si z Bohemky po zbytek víkendu legraci. Jen pokud by se měly podobné incidenty opakovat i v budoucnu, bylo by žádoucí, aby ztráceli nějaké mladší a přitažlivější kusy :o)!

Nebyli jsme s bráchou jediní, kteří vzali vyvenčit rodiče. Ti naši se nám odvděčili jablkem, chlebem se šunkou a financováním zájezdu. Jen závistivě jsme pokukovali po kojenci Vítkovi, jehož rodiče mu poskytovali full-service celý víkend. MAMI, my chcem taky!!!

Ti, kteří závodili na buřta, mu rovnou vyrazili vstříc do Úborska. My jsme závodili na branky a čekali na Zajíce, tak jsme se vydali po břehu obhlédnout první brankoviště. Za zatáčkou číhala branka příliš blízko levému břehu, aby ti, co ji nečekají, ji neměli šanci stihnout. Bohemka to vychytala a vybraný jedinec měl z vracáku varovat přijíždějící. Bohužel to trochu popletl a křičel:,,Vpravooo, dopravaaa!“.

Každá holka sní o krásným princi, který ji přispěchá na pomoc a zachrání ji. A pak ,,live happily ever after“ :o). Mě se můj sen splnil u branky č.13. Jenže neměl bílýho koně, byl asi trochu mimo a stál po pás ve vodě (teď mě napadá, že nevím, jestli byl JEN v plavkách nebo dokonce BEZ nich!). Jestli je to teďkanc s princi tak na draka, všechny Růženky, Popelky a Sněhurky udělají nejlépe, když se nebudou vůbec probouzet. Vytáhl mě z  vejvaru, asi jako každýho třetího závodníka. Teď by mě už jen zajímalo, jestli každého třetího závodníka taky pronásleduje, kde se dá, a divně se tlemí... (chápete, že se vynořil i na Hameráku?! Sice oblečenej, ale stejnak :o().

Další legrace byla u ,,nesjízdného“ (fakt to píšou v kilometráži) jezu v Nýrsku. Brácha v rámci předodjezdových příprav našel fotky a videa sjezdu a ještě s Radkem jsem pořád řešili, kdo z nás si troufne to skočit atd... Když jsme dojeli k němu, hooodně rychle jsme se přestali vytahovat jak tkaničky od bot. Ale Zajíc rozhodl v rámci zastupitelské demokracie za nás, že to pojedeme. Naši rodiče zrovna přenášeli na břehu kanoi. Leni zpozorněla, když si všimla, že my naopak znova do kajaků nasedáme. Zeptala se, jestli jsme se nezbláznili, že to přeci nepojedem. Ujistili jsme ji, že pojedem. Leni se odvolala na vyšší instanci (Zajíc), ale ani tam se jí nedostalo pochopení (to ještě netušila, že právě ta vyšší instance nás tam vyslala). Poměrně rychle se smířila s tím, že se její potomci chtějí přizabít a další věta byla už dost krvelačná:,, Tak počkejte na mě, já to chci vidět!“ Druhý náš rodič naopak prohlásil, že tohle rozhodně vidět nechce. Dopad dopadl dobře, dolů to šlo nad očekávání rychle. Vytvořila jsme pak krutý video připomínající dramatický sjezd Niagarských vodopádů.

10kilometrů do Úborska nás všechny pořádně neunavilo a proto jsme pokračovali dál do Janovic. Nikdo jinej tam nejel a my jsme brzy zjistili proč... kdyby v řece byla voda, jelo by se o něco lépe. Mého otce ten úsek tak rozčílil, že se sháněl po večerním autobusu do Prahy. A můj brácha trefně poznamenal, že mohl klidně půlhodiny tahat kajak po kamenech a narážet s ním do břehu a pak půl hodiny jezdit po rybníce. Ti, co nejeli v sobotu do Janovic, nám to záviděli a vyrazili aspoň v neděli. Hartovi se nepoučili a jeli oba dny.

Bydleli jsme v luxusním autokempu. Krom pozitiv typu kuchyňka s nádobím a vařiči a záchodů s umělými květinami, konferenčním stolkem a toaleťákem to mělo i jistá negativa jako jediné ohniště (okupované ,,veteránisty“) a ,,drahoušku, ten pejsek ať je na vodítku. A ať tu proboha nečůrá!“. Nevím, jak vycvičené psy máte doma vy, ale asi nikdy nezapomenu, jak s  Čikinou na provázku letím přes celý kemp a kdykoli zpomalí a chce si čuchnout k trávníku, ji zatáhnu a domlouvám ji, ať je rozumný a že musí čůrat za plůtečkem. V noci přešel rozum nejen pejska, ale i mě a Čikina BEZ VODÍTKA se šťastně vyčůrala nedaleko prolejzačky.

Jídelní vůz zabodoval! A to mi fialové plastové vozítko z dětství chtěl nejprve doma vyhodit táta a později v loděnici Zajíc. Vozíček s jídlem jsme pro obveselení německých důchodců sedících v předzahrádkách svých karavanů táhli přes celý kemp. A ještě jsme se hádali, kdo ho bude moct táhnout. To se nám u jídelních beden nikdy nestalo!

Dokonale vyšla nejen voda a počasí, ale i porucha autobusu! Nefunkčnost spojky zaznamenal krom Zajíce málokdo, samospádem se nám podařilo dofrčet až před loděnici. Necelou půlhodinku čouhali ze Zajíce jen nohy a pak se busík odjel bez problémů ustájit.

Pan vedoucí mi svěřil napsání tohoto článku v naději, že budou ve společenské rubrice zveřejněny pikantní a skandální informace z bujarého večírku. Nechci zklamat očekávání, ale nenacházím vhodná slova. Kojenec pravděpodobně pařil dýl než většina dospělých účastníku, protože od 21:05 jsem prestiž a dobrou pověst dětského oddílu zachraňovala sama s Ráďou, vodnicí, chipsy se slaninou a Amundsenkou...

Lucka
foto: Honza Polák
Že se ale drží

Expres Zlíchov-Nýrsko

Full service

Vilný zachránce (plavky má)

Hurá do jezu

Asi malý výtlak

Budoucí dětský oddíl
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz