5. - 12. 3. 2005 Zimní tábor Sluníčka

Stejně jako loni jsme strávili týden ve Vítkovicích v Krkonoších. Nejelo nás mnoho, zato jsme byli srovnatelně výkonní. Sraz byl v sobotu v osm třicet na Černém Mostě. Cesta autobusem trvala asi tři hodiny. Když jsme konečně vystoupili u hotelu Praha ve Vítkovicích, nandali jsme si ty ukrutně těžké bágly s oblečením na týden a s výbavou na běžky i na sjezdovky, do ruky popadli lyže a vydali se do kopce, o kterém jsme věděli, že dřív jak za půl hodiny ho nezdoláme. A taky že jo. Cesta nám trvala 36 minut. Ale všichni jsme všechno pobrali najednou, takže se nikdo nemusel pro nic vracet. Vybalili jsme si, oblékli se na běžky a vydali se (vlastně až po vydatné svačině), jako již tradičně, k chaloupce strýčka Toma. Ale jak jsem již řekla, výkonní jsme byli natolik, že k chaloupce jsme dojeli asi za 45 minut, což bylo moc rychle na to, abychom se začali vracet. Tak se z toho na konec vyklubal patnáctikilometrový výlet cestami, kterými jsem (ačkoliv jsem byla v této lokalitě alespoň po šesté) ještě nejela.

Večer jsme zjistili, že nemáme cukr. Řeknete si "no to je toho," ale pít jen samotný černý čaj, bez cukru ( i bez toho hrozného citrónku ) je fakt nesnesitelné.

Tak se stalo, že jsme druhý den, tedy v neděli, jeli nakoupit do Benecka, kde jsme nakoupili to nejdůležitější - CUKR a také ovocný čaj (proti černému se zvedla vlna odporu). Na Benecku jsme si ještě koupili turistické známky a vosky. Teplota se nám pohybovala převážně pod mínus pěti stupni Celsiovými, sluníčko snad nesvítilo ani jeden den, a většinou sněžilo. Tak se taky stalo, že to, co jsme si dopoledne prošlápli, odpoledne již bylo srovnáno s okolní krajinou. Z Benecka jsme se vrátili tak akorát na oběd a poté si zahráli Carcassonnne (desková hra, kde se stavějí hrady, cesty, krade se atd). Odpoledního programu jsem se již nemohla zúčastnit, protože jsem šla na autobus a další tři dny do školy.

Ale nic důležitého se v těch dnech jistě nestalo : Jen úterý přijel Honza K., který byl v den odjezdu nemocný a následně ho dost zmohl výlet do Špindlu. Zato v Carcassonnu si vedl nejlépe. Já jsem se vrátila ve středu v půl osmé večer k hotelu Praha. Jirka s Kubou mi díkybohu přijeli naproti (na jedněch běžkách), cesta nahoru potom rychleji ubíhala (také díky nadlidskému tempu, které nasadili a kterému jsem jen tak tak stačila) a alespoň jsem si vyslechla vše, co se za mé nepřítomnosti stalo. Navečeřeli jsme se (šunkofleky se povedly, ale nebýt mě, tak by se zapomnělo jak na kečup, tak na okurky a to by přeci byla škoda) a pak jsme až do jedenácti hráli hry, mimo jiné i "Fazole" (karetní hra, jejímž cílem, je koupit od protihráčů co nejvýhodněji, ty druhy fazolů, které již mám vysazené, abych při jejich sklizni za ně dostala co nejvíce fazolarů) a opět Carcassonne.

Ve čtvrtek jsme byli celý den na sjezdovkách. Nejdříve jsme nějaký čas museli ušlapávat sjezdovku (s tou vrstvou napadaného sněhu bychom sníh jenom shrnovali a nedalo by se tam pak jezdit), ale pak už to jezdilo všem v pohodě. Jistě, pádů bylo mnoho. Kuba skončil i v potoce a potom se vymlouval, že nemůže běžkovat, páč má naražené stehno (ale musím mu dát za pravdu, že nohu měl doopravdy trochu nateklou). Kromě obvyklých pádů následovaly pády po seskoku ze skokánku, který byl hbitě postaven poté, co jsme si všimli, že skokánek z minulého dne jsme v rámci ušlapávání svahu srovnali se zemí. Odpoledne jsem se jako dobrovolník nabídla, že dojedu nakoupit do Benecka (někdo tam jet musel, tak proč bych se "neulila" ze sjezdovek, které mě moc neberou). Ovšem nákup byl asi dimenzován pro všechny - čtvrt hodiny jsem musela zboží rovnat do batohu než se tam jakž takž vešlo, a to jsme ještě dvě másla a čaj vezla v náprsní kapse u bundy. Ale výlet to byl pěkný a kluci si na sjezdovkách také užili své.

Co se týká jídla - jedli jsme si pěkně - k snídani třeba vánočku, chleba se sýrem, salámem či marmeládou; k obědu chléb s něčím; na svačinu sušenku (k těm, které měly největší úspěch patřily Snickers a 3bit) a ovoce; k večeři potom polévka a např. špagety s mexickou omáčkou (nebo kečupem) a sýrem, filé po srbsku, šunkofleky, buřtguláš, rizoto …

V pátek jsme šli dopoledne na běžky, ale Honzovi se nějak porouchalo vázání, tak šel velmi zvolna, Jirka se ho chytil, a tak jsme ve předu s Kubou stále jenom čekali. Na zpáteční cestě, jsme ale dostali svolení a jeli napřed připravit oběd. Ty dva dojeli dvacet minut za námi (ale alespoň si cestou v klidu zahráli "dračáka"). Odpoledne jsme vyrukovali s tím, že nám bylo slíbeno, že bude odpočinkové odpoledne (když už ne celý den). Na konec se nám ale povedlo jen prodloužit polední pauzu o dvě hodiny a šli jsme na sjezdovky. Po večeři byly opět známé hry.

Ráno v sobotu (den odjezdu) jsme si hned po snídani začali balit, zametat, vytírat a po desáté hodině jsme již se vším hotoví se sešli ve společenské místnosti a pustili se do dalšího hraní. Ještě jsme dali Fazole, potom "město, moře," a "labyrint" (jakoby princip "lodí," ale nehledáme lodě, ale musíme projít soupeřovým bludištěm). Kolem poledne se začali trousit první noví obyvatelé chaty. Ještě že oni vyšli nahoru dříve než my šli dolů - alespoň nám prošlápli cestu (přes noc napadlo dalších 15 cm sněhu), takže když jsme poté šli dolů, drželi jsme se v jediné vyšlapané cestičce a sníh okolo nám sahal nad kolena, občas se samozřejmě někdo zabořil nohou až po pás a s tou zátěží, co jsme táhli, to není nic příjemného. Do autobusu jsme se dostali v pohodě, měli jsme místenky a k tomu byl docela volný. V Turnově nás opustil Kuba - do školy se mu moc nechtělo, a tak měl zařízeno ještě dalších čtrnáct dní na horách. My ostatní jsme přijeli kolem šesté na Černý Most.

Nikomu se nic vážného nestalo, nehádali jsme se, netrpěli jsme hlady ani nedostatkem sněhu (to spíše naopak), teplo v chalupě bylo, venku zase zima, takže pěkný týden.