7. - 8. 2. 2004 Šumava

Čtení některých příspěvků z minulých hor ve mně zaselo podezření, zda se nejedná o pochybnou akci s nejistým výsledkem. Přesto, že se mě Humpa snažil ze všech sil uklidnit, nemohl jsem se zbavit obav a nedůvěry. Navíc jsem celý týden sledoval znepokojivé zprávy o nečekaném oteplení a oblevě. Nakonec, i přes všechny varovné příznaky, jsem se v pátek rozhodl, že tato rizika podstoupím.

V sobotu v zoufalou hodinu jsem se po dlouhém boji přinutil vylézt z postele, sebrat vše potřebné a vyrazit na místo startu. Několik roztroušených jednotlivců prozrazovalo, že jsem zdaleka nebyl jediný kdo váhal a že účast rozhodně nebude tak početná, jak se tvářil seznam přihlášených. Krátce před odjezdem se počet pomalu přehoupl přes desítku a objevily se i některé známější tváře. Po chvíli přiskákala oprýskaná Karosa, plně odpovídající mým temným obavám. Pan řidič nám otevřel kufr a podepřel dvířka lyžařskou hůlkou. Naštěstí nás bylo tak málo, že jsme jej nenaplnili ani natolik, že by to ohrožovalo již tak chatrný zámek a tak jsme měli naději, že dorazíme i se zavazadly. Nakonec se nás sešlo asi dvacet pět a protože nikdo další nepřicházel ani nezvedal mobil rozhodl vedoucí výpravy, že vyrazíme. Teplota byla naštěstí nad nulou a tak nehrozilo mrznutí jako na minulých horách. I tak nám pan řidič zapnul klimatizaci, patrně proto, aby nás ,,příjemně ochladil". Později jsem ale získal pocit, že se nejednalo o úmysl, jako spíš o způsob ovládání klimatizace systémem náhodné kombinace tlačítek. Vzhledem k počtu jsme mohli využít mnohem více volného místa a tak se brzy všichni snažili dohnat spánkový dluh. U Příbrami se dokonce povedlo zvolit správnou kombinaci tlačítek a ustal i chladivý vánek z větrání. Krajina příjemně ubíhala a brzo jsme dorazili do Sušice, kde jsme měli poslední příležitost doplnit zásoby.

Začali jsme šplhat Šumavskými údolími, nejprve podél Otavy, směrem na Železnou Rudu. Jízdu provázeli nadšené výkřiky Jíchovy party ,,to by se dalo, jen ta lávka a ten strom a ty kameny, jinak by to šlo" pokaždé, když jsme míjeli sebemenší strouhu, popřípadě ,,jéé, támhle jsme byli ubytovaní", když jsme projížděli nějakou zapadlou horskou vesnici. Nakonec se objevil i očekávaný Špičák a k našemu překvapení byly sjezdovky pokryty, alespoň místy, dokonce i sněhem. Několikrát jsme odbočili, vrátili se a zase odbočili, až jsme nakonec zastavili kousek od vleků na parkovišti místního nádraží. Šťastně a bez újmy se nám podařilo zacouvat ( i když ti méně otrlí raději v panice opustili autobus ) a tak jsme mohli v čvachtavém bahníčku vyložit zavazadla, přezout se a vyrazit na sjezdovku. Někteří zklamaní běžkaři raději vzali pohorky a vyrazili směrem, kde předpokládali naši chatu. Někteří tam večer dokonce také dorazili. My ostatní jsme obsadili všechny fungující vleky a jedinou fungující sjezdovku, neboť jak trefně kdosi poznamenal, sjezdovky nebyli ani modré, ani červené, ani černé ale hnědé. Naštěstí se našlo několik sjízdných cest, na kterých se dalo bojovat s těžkým mokrým sněhem a představovat si přitom lyžování. Všechny nedostatky se nám ale celkem úspěšně dařilo vynahradit příjemné jarní sluníčko a krásné vyhlídky na hornaté obzory.

Utahaní jsme večer dorazili k autobusu a s ním překonali pár kilometrů na naši chatu. Úspěšně se nám do ní podařilo vloupat a malý počet nám dovolil vychutnat si příjemné soukromí. Většina okamžitě vyrazila pátrat po slibované hospůdce s dobrým jídlem. Podle vyprávění ji skutečně našli a dobrou večeři jim zpestřila sportovně přidrzlá a roztomile roztržitá servírka, která jim nakonec přinesla většinu toho, co si objednali. Těch několik jednotlivců, kteří zůstali na chatě, zhltli své zásoby, svalili se na postele a upadli do posttraumatického komatu, ze kterého je probudila až noční vichřice a denní světlo. Také ostatní výletníci, a dokonce i několik běžkařů, se později vrátili tak unavení, že neměli myšlenky na další společenské akce a brzy se z pokojů ozývali jen hlasitá vyjádření spokojeného spánku.

Ráno naznačoval sněhový poprašek mírné zlepšení. Podezřelé ticho prozrazovalo, že se účastníci snaží nenápadně prosadit požadavek na pozdější odjezd. Čtvrt hodiny před odjezdem Humpa probouzel ještě poslední ospalce. Většina už měla sbaleno a odnášela věci do autobusu. Silnice bylá krásně namrzlá a lehký sněhový poprašek led maskoval, k velké radosti překvapených řidičů. Řidič našeho autobusu nejprve všechny vyděsil prohlášením, že bude couvat a pak pro jistotu všechny vyhnal ven. Jen několik pomocníků pověřil navigací a rozdělil instrukce. Záměr byl zřejmě dobrý, ale námraza se předvedla v plné síle. Ať točil řidič volantem jak chtěl, autobus ho ignoroval a pomalu se sunul v přímém směru. Naštěstí jej zastavil prudký nájezd na silnici. Podobným manévrem jsme se ještě kdesi v lese otočili správným směrem a mohli jsme vyrazit na sjezdovku. Pan řidič sice opět zastavil v bahníčku, i když tentokrát pokrytém sněhem, zato nám ale poskytl vyčerpávající přednášku o nutnosti a výhodách drahého vybavení. Evidentně měl větší zkušenosti s lyžováním než s řízením autobusu. Z nebe se sypal těžký mokrý sníh proháněný silným větrem. Mnozí uvažovali jakou si vybrat hospůdku, kde by přečkali do odpoledne. Jen několik odvážných zoufalců se vydalo na kopec.

Na svahu nás čekalo celkem příjemné překvapení. Provozovatelé nezanedbali péči a ještě večer rolbovali svahy. Starý zarovnaný sníh umrzl a na něj napadla vrstva celkem dobrého prašanu. Lyžování tak bylo docela příjemné za předpokladu dostatečně nabroušených hran. V poledne někteří otestovali příjemné občerstvení v místních chatách Hanička a Blaženka, kde nabízeli poměrně levná hotová jídla. K večeru se ještě na rozloučenou přihnala sněhová bouře a hromy se rozléhali po svazích přehlušované poryvy vichřice. Nový sníh umožnil dojet na lyžích skoro k autobusu, kde se kupodivu všichni a včas sešli. Mohli jsme tedy opatrně vyrazit po zasněžených silnicích k domovu.

Náhodná kombinace tlačítek určila příjemné teplíčko, kterého většina využila na sušení. Brzy nás ale společně s příjemným kolébáním a monotónním zvukem motoru přemohlo k sladkému spánku. Jen několik nevybořených mladých zkoušelo mezi sedačkami zápasit. Cesta příjemně uběhla a brzy jsme dorazili za Beroun odkud již byla vidět záře sodíkových výbojek nad Prahou. Pan řidič ještě zastavil, abychom si mohli před cílem odskočit. Sice jsme to moc nechápali, ale ti kteří to využili, udělali dobře, protože nás ještě čekala okružní jízda Prahou. Z nám neznámých důvodů jsme velkou spirálou několikrát minuli odbočku do cíle, ale nakonec, patrně z nevyhnutelnosti osudu jsme tam přece jen dorazili. Humpa se s námi ještě hezky rozloučil a pozval nás na další akce. Pak už jsme se jen spěšně rozloučili s ostatními a spěchali do náruče sladkého domova. Každý si odvážel své hodnocení, ale myslím, že se jednalo o poměrně zdařilou záležitost, na kterou budeme dlouho a rádi vzpomínat.