3. - 7. 6. 2009 Slovinsko

Rozhovor s babičkou pár dní před odjezdem - ,,A Lucinko, co když se v  tom Slovinsku na tom kajaku obrátíš? Není to nějaká divočina...?“

-,,Mno babi s tím docela počítám...Asi nejtěžší voda, co jsem zatím jela...“¨

-,,Ježíšmarjá, a to musíš jezdit? Tak zůstaň doma, měj rozum...“

-,,Bááááábi!“

-,,Ne že se budeš snažit vyrovnat ostatním a jet to co oni. Buď rozumná a když to bude divoký,vždycky si přeci můžeš vzít loď na rameno a přenést to,ne?“

-,,Ale babi...přeci nepůjdu celou dobu po břehu!!!“

---

Milá babičko,

opět se potvrdila teorie tvé dcery, jak nejsem schopná se o sebe sama postarat a neustále vykořisťuji své kamarády, neboť od umrznutí mě při transportu zachránily jen dvě cizí mikiny, dvě vlastní a Adamův spacák. Neboj, neřídila jsem, a proto obě vozidla dorazila v pořádku po celonoční jízdě do slovinského městečka Bovec. Předtím jsme ještě zastavili ,,kdesi“ na parkovišťátku, kde v souladu s rozmachem feminismu byla kadibudka označena pouze symbolem panenky. Z tohoto místa (ne z té kadibudky :o) kráčel špalír naparáděných důchodců k nějakému ,,mauzoleu“. Abychom nešli s davem, vydali jsme se na druhou stranu. Tudíž nevím, co se tam rozdávalo zadarmo... :oD. Tuto ztrátu nám ale bohatě vynahradil mrtvý rejsek (Zajíc ho ve své rasistické poznámce označil za krtka, neboť všechny černý myši jsou přeci krtci a odmítal polemizovat o tom, že nebohý rejsek se pouze opálil na dovolené u moře), zřícenina staré pevnosti, 2 lesní jahody a pohled na Kristýnu, jak se u střílny pevnosti s výkřikem dramaticky sesouvá k zemi (vážně jsem si myslela, že ji místo inspirovalo k sehrání scénky z italsko-slovinské války a ne že pouze zahučela nohou do nějaké jámy).

Asi by tě babi pohoršilo, kdybych ti řekla, jak Zuzka T. koupila v Bovci 2 kokosové SexVosky, jelikož jsou v naší republice nedostatkovým zbožím. A co víc, jak je všichni nadšeně v následujích dnech užívali (a vymlouvali se, že jim pak váážně neprokluzuje pádlo v ruce...)!

Místo řízečků česká výprava vyrukovala na parkovišti s palačinkami, nad nimiž jako novodobá Popelka musela několik hodin strávit Zuzka T. Apatičtější jídelní skupinka ,,ex-dětského oddílu“ se protentokrát spokojila s chlebem a se závazkem, že příště nám Ferda taky napeče....!

Pevnost, nákup termitů, jídlo, převlékání...a pak jsme najednou vyčerpali všecky výmluvy a nezbylo, než vážně vlítnout na vodu. Tedy vlítnout...babi...i když jsem se nedržela tvé dobře míněné rady, nachodila jsem s lodí na zádech spousty kilometrů a až po zdravotní procházce (cesta příkrým údolím s udusanou hlínou a kořeny stromů byla vážně o zdraví!) jsme se dostali dolů k Soče. Pro české balíčky, kteří se do Slovinska na vodu dostali prvně - nechci jmenovat sebe, Ferdu nebo Tomáše - by kromě všudepřítomných naučných tabulí s mapou, kilometráží a obtížností měly být ještě tabule s nápisem :,,I toto je řeka!“.

Akvamarínová, průzračná, křišťálová, smaragdová (nebo žabohlenní, že?)... místo přívlastků typických pro české řeky jako kalná, bahnitě hnědá, šedo-žlutě zpěněná...Naštěstí plavba nezačala příliš zostra a my otáčeli hlavy jako japonští turisté a nevěděli, jestli se dřív dívat a jasnout nad krásně průzračnou vodou, kamínkatými plážičkami u břehu, vysokými štíty hor a nebo sledovat, kam vlastně jedeme.

Vypadalo to jako ráj. A skutečně se plnila všechna naše přání. Začal ohromný slejvák. Neskutečný. Poznamenala jsem, že víc už pršet ani nemůže. Mohlo. Za pár minut začlo. Po dvou hodinách deště jsem prohlásila, že dýl už pršet takhle intenzivně ani nemůže. Mohlo. Nepřestalo, přišly povodně a nakonec jsme před deštěm prchali v sobotu my do Rakouska. A déšť jsme si stejně přivezli s sebou. Nad horama visely těžké mraky, ale na druhé straně nesměle vykukovalo sluníčko. Tak ještě duhu, zakřičela jsem. A duha byla. A....asi jsem měla být naštvaná, chtít z vody, stěžovat si na zájezd nebo chtít, aby přestalo...ale čím hůř bylo, tím nadšenější jsem ze Soči byla. A v legraci nadhodila, že teď už chybí jenom kroupy. A kroupy byly. Jak by zazpíval Kuba:,,Ani blesky ani hromy, ani slejvák ani kroupy na zlíchováky neplatííí!“

Jo babi a taky jsem se s lodičkou obrátila. Ani se neptej,co jsem dělala...mno prostě normálně vylezla a plavala dál. Až když jsem se dostala ke kamarádům u břehu, dozvěděla jsem se, že jsem taky klidně plavat nemusela a že si místo umím vybrat opravdu dramaticky. Vedle šutráku s proslulým lidožravým květákem! A navíc po pár záběrech pádlem jsme již lodě opouštěli všichni.

Čekání, než Zajíc s Adamem svezou auta využil každý po svém. Někteří testovali kempinkové stolečky a židličky firmy Coleman uskladněné v kovovém ostřelovačském kufříčku. Já přesvědčila Radka při nákupu jídla pro naší ,,ne-skupinu“ (v podstatě volné vařící sdružení), že ledový salát přijde vhod. Přišel. A nejvíc zvláštní mutaci ,,koza-bonsaj“, která se skutečně výškou i intenzitou vrtění ocásku zcela vyrovnala našemu psovi! Ta zvířátka byla tak neskutečně roztomilá, že jsem navrhla gentlemansky Zajícovi, že zcela smažu svou pohledávku na žirafu v případě, že mi aspoň jednu tuhle ,,věc“ odveze dom. :o( takže vůbec nechápu, kde se stala chyba a proč jsme ji úplně zapomněli naložit!

Večer v kempu v Bovic probíhalo extrémnější skládání puzzlí pro dospěláky - stavění obřího party-stanu (o5 Coleman), k němuž návod nedali, nikdo ho nikdy neskládal a vše zpříjemňoval hustý déšť. Naštěstí přestalo pršet ve chvíli, kdy stan již stál. Rozmazlenější vařící družstvo testovalo grill - o5 Coleman, zatímco ,,ne-skupinka“ se vystřídala v sólovém večeření z vlastních pytlíků na společných vařičích. Večerní program byl značně inviduální - čtení Maximu, spánek, povídání ve stanu, běhat bos v lijáku po kempu, prohlídka kostela...

Vzbudila jsem se ráno. A nikdo se v našem gigastanu nehýbal. Usnula se a vzbudila se zas za chvíli. Zas žádné známky života. Když se stejná situace zopakovala po třetí, probudila jsem aspoň Adama a Zuzka napůl ze spaní prohlásila, ať dám pokoj a nevrtím se. Měla jsem dojem, že už je strašně pozdě a omylem zaspíme celý den a nestihneme vůbec vodu. Čas jsem moc přesně neodhadla, bylo pár minut před devátou...ale...největší šok - Zajíc se nevrtěl. Neremcal, že ho bolí záda. Nepřevaloval se. Nevyskakoval ze spacáku. Nesnažil se donutit ostatní vstávat. Usoudila jsem, že za á, uprchl nikým nepovšimnut ze spacáku před 4hodinami a nebo za bé, asi umřel ve spánku. Že správně bude za cé, že spí jak špalek a ještě pak začne prskat, proč ho budíme a nenecháme vyspat, by mě v životě nenapadlo.

Páteční řekou dne byla Koritnice. Dle slov Adama nahoře těžší místo až ke krásné soutěsce (fotogenické, jak poznamenala Zuzka T., která i v nejvypjatějších okamžicích zahazovala pádlo a cvakala foťákem jak o život), kde už nic není, ale pokud tam poplaveme, proplaveme si ji celou. Zuzka nás uklidnila, že si to lidi proplavávají schválně a my se domluvili s klukama, že to pak tak tedy uděláme taky. Já i Radek jsme si ušetřili práci a proplavali to na první pokus :oD. Poklidně jsem si jela dolů a čekám, kdy přijde nějaké váážně těžší místo, jak sliboval Adam. A najednou za zatáčkou vidím všechny naše kajakáře naskládané ve vracáku. Bohužel jsem se k nim už nevešla a vyděšená, že teď se sama vrhnu mezi aligátory nebo do nějakého vražedného místa, jsem se snažila do poslední chvíle přistát. A... povedlo se! Neodjela jsem jako jediná dolů po proudu, protože jsem se při couvání cvakla v prvním válci a zbytek soutěsky jsem splula na vestě! Když jsem plavala sama napřed provázena soucitnými a zvídavými pohledy kamarádů z vracáku byla to scéna dojemnější než celý Titanic. Radek mě v tom nechtěl nechat samotnou, tak doplaval chvíli po mě. Jen jsme operativně prohodili pořadí a rozhodli se, že si soutěsku sjedeme až při druhé jízdě. A to se povedlo. Druhou jízdu už vynechala Kristýna, která dala přednost pracovním povinnostem a notebooku v kempu. A ti nejzdolnější se ještě vrátili k  Soče na nejdrsnější 3km nad slalomku a Dan, Zajíc a Zuzka T. i samotnou slalomku. Konečně jsem tě jednou babi poslechla a nepřecenila své síly a oželela skvělou vodu a kozo-bonsaje, pže jsem byla utahaná jak kotě a bez pochyby bych si konečně pořádně namlela držku.

Husté přívalové deště neustávaly, naopak déšť dělal co mohl, aby nás vytopil ve stanu a v sobotu nás povodně - na Soče stoupla voda na dvojnásobek - ze Slovinska vyhnaly a my se rozhodli zkusit Rakousko. Ještě dost trvalo, než jsme dokázali všechno sbalit, především obří stan, a naskládat do auta a pak cesta autem tak dlouhá, že méně odolné kusy navrhovaly vyměnit vodu za jeskyně. Naštěstí neprošlo a později odpoledne jsme již nasedali na Mur. Ztracená ve vysokých vlnách, tažená masou vody s ohromnou sílou jsem si chvíli připadala, jak kdybych seděla na sirce a pádlovala ručičkama. Pak jsem si zvykla a díky Zuzce, která mi nadjížděla trasu, jsem se přestala bát a naopak mě to vážně začalo bavit. Jen jsem přemýšlela, jak mě po téhle vodě může ještě někdy bavit adrenalin počesku typu Hubertus :o). Zákeřná a záludná místa s válcem byla dvě. Já i Míša si od válců udržujeme odstup a zdravý respekt. Nicméně Zajíc mi nádherně vysvětlil, co mě čeká, kudy to mám jet a jak se nemám čeho bát. A dole se pak uculoval a zeptal se mě, jestli chci něco říct. A pak z něj vypadlo, že tohle místo vlastně nikdy nejel a dokonce když jeli kolem autem s Adamem, byl moc línej vylézat a znal to pouze z vyprávění!!!

Jako převlékárna a úkryt před deštěm nám posloužil supermarket a jeho nákupní vozíky, protože měl v sobotu otevřeno jen dopoledne! Cesta ke kempu na Salze byla dlouhá a Adamem odhadovaná hodina se protáhla asi na dvou a půl násobek. Doplnili jsme tekutiny džusem a potom ještě RedBullem. Já fakticky nechápu, jak se to mohlo stát, ale například Danovi se potom neudělalo moc dobře. Snad nám do toho nějaký záškodník nepřimíchal vodku! I přes to, že příprava na večírek vypadala nadějně, po příjezdu do kempu jsme se všichni opět začali chovat slušně a většina brzo zalezla do brlohů.

Brloh je naprosto trefný název. Po příkrých schůdečkách (asi kvůli selekci opilců již cestou) se vešlo do prostoru noclehárny, kde na každé straně vždy byla kóje s matrací pro 4-10lidí (v závislosti na jejich vzájemné náklonnosti) a zatahovatelným závěsem. A vyšlo nás to výhodněji než kempování pod stanem! Kemp byl asi největší českou kolonií v Rakousku a proto se naše večírková reprezentace připojila k nějaké cizí tlupě. Nejobětavěji reprezentovala Kristýna, ale ani Zuzka nebo David s Ferdou (ne)udělali ostudu jménu a tradici SK Lihovar.

Poslední řeka před návratem do vlasti byla Salza, i na ní jsme si přivezli lijáky, protože nás všichni ujišťovali, jak předchozí dny bylo nádherně. Jen Zuzka chudák přišla o nejlepší část, protože kvůli jakémusi odpornému hmyzákovi ji natekla hlava a ona vystoupila dřív a převezla nám auto. I Myslivec nad nejlepší částí prohlásil, že nepojede, protože se mu rozbilo cosi v lodi (a nevím, jestli následkem toho krysil a nebo až při krysení), ale Zajíc tuto námitku zavrhl jako výmluvu a za pomoci Danovy tkaničky do bot sedačku opět zprovoznil.

Z pádla nás již bolely ruce, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme bez něj…nájezdy do vracáku docela šly, výjezdy do proudu o něco míň, ale největší krizovka byla kachnička nebo vylehávání jednou rukou…David přitom předvedl nechtěného eskymáka…

Výstup k autu do kopce byl zdlouhavý, prudký a vražedný. Pohled na kymácející se kamarády a jejich podlamující se nožičky pod tíhou kajaku mi připomněl biblickou křížovou cestu na Golgotu. A tímto i pro nás v podstatě zájezd skončil, vydali jsme se na cestu domů a asi v 21:30 jsme dorazili k loděnici.

Vždyť ,,Proč bychom se netopili?“ a když to nevyšlo letos, musíme se o to pokusit příští rok zas. A myslím si, že převážná většina účastníků byla nadšená a příští rok si podobnou akci rozhodně nenechá ujít.

Tak vidíš, babi. Dělala jsem, co jsem mohla…neutopila jsem se. A fakt jsem se snažila nemít holá záda a neskákat druhým do řeči a mít ještě dost času na chlapce a dát pozor na Tomáška, on je přeci jen ještě malej a nerozumnej :o). A pak ještě o tom napsat článek…

P.S.-Ještě jsem zapomněla…už jsem zase ztratila mobil. V brlohu na Salze. A zas jsem měla víc štěstí než rozumu. Vzpomněla jsem si na to chvíli potom, co jsme vyjeli směr ,,domov“, tak mi Zajíc obětavě zastavil a kousek jsme se vrátili. Že zapadl nejen pod matraci, ale i dřevěnou konstrukci postele jsem sice zjistila, ale kvůli úzké štěrbině jsem na něj nedosáhla a místo mobilu vytáhla pouze oslizlou zelenou žábu s amputovanou nohou obalenou v prachu. Vzala jsem ji do auta a Jirka se Zajícem mi přišli pomoct rozbíjet postel. Byla jsem odhodlaná klidně i vylámat prkna, ale fakt jsem na to neměla sílu. Zajíc se zkroutil tak, že není pochyb o tom, že v minulém životě dělal hadí ženu a po chvilce snažení i bez použití násilí a výraznějších škod na majetku mobil zachránil. A pohrdl tou pěknou žábou, co jsem mu chtěla věnovat s tím, že se v ní může skrývat třeba i princezna. Takže pokud víš o někom, kdo stojí o princeznu, ve formě žáby je stále k mání v loděničním koši!

Tak se měj hezky a ahoj

Lucinka :o)

Celé 4 dny ve zkratce od Adama:
Čtvrtek-SOCA: pod lanovkou - Cesoca - Zaga - Srpenica - Trnovo: 25 km WW I az III+
Pátek-KORITNICA: pevnost - soutok Soca: 5 km WW II az IV-
SOCA: soutok s Koritnici - Cesoca: 4 km WW II+ . 2x
SOCA: Srpenica 2 - Trnovo: 5 km WW III+
Sobota-MUR: Tamsweg - Stadl: 24 km WW II az III+
Neděle- SALZA: Wildalpen - Grossreifling: 25 km WW II az III