4. - 6. 6. 2010 Když se zruší oddílová Salza

Vypozorovala jsem, že každá moje přihláška na oddílový zájezd v zahraničí způsobuje v cílové lokalitě povodně. Týden před akcí lilo, Salza si udržovala stav lehce nad dvěma metry a my, všichni účastníci, jsme se těšili na zajímavou vodu. Zlom přišel s prolomením třímetrové hranice a středečním mailem od Tomáše s výhružkou, že pokud zázračně voda do čtvrtečního odpoledne neopadne, bude muset zájezd zrušit. Ve čtvrtek bych svému zaměstnavateli radost neudělala, protože každých pět minut jsem sledovala vodočet ve Wildalpenu, zda jakousi neuvěřitelnou náhodou nepoklesla hladina od mé poslední návštěvy stránky o půl metru. Nepoklesla.

Na čtvrtečním koktejlovém večírku bylo nastíněno pár alternativních návrhů, které ale rychle bledly s pátečním poklesem hladiny alkoholu v krvi a vody v českých řekách. I já jsem bledla při představě poklidného a produktivního víkendu vyplněného studiem. Bleskovou akci, která následovala, považuji za vrchol svých organizačních dovedností - vyjednávání po telefonech a ICQ začalo v pátek v 13 hodin a již 17 hodin jsme se všichni sešli v loděnici, připraveni vyrazit. Ve výše zmíněné lhůtě jsme zvládli vymyslet – kdo, kdy, kde, kam, jak i co kdo vezme – a to tak úspěšně, že nám vůbec nic nechybělo. Za zmínku ještě stojí, že jsme byli všichni značně zdecimovaní večírkem předešlého dne a množstvím spánku menším než malým.

S informacemi o řekách, na které se chystáme, jsme si užili spousty legrace... neumím německy natolik skvěle, abych přeložila text ze stránek kajak.at, tak jsem se spolehla na google překladač a nechala si to přeložit do angličtiny i češtiny. Výsledkem byly hlubokomyslné texty připomínající dadistické básně, které nás dokázaly bavit podstatnou část cesty, bohužel o nižší informační hodnotě. Předkládám ukázku: ,, dlouhý úsek v krásném kaňonu se spoustou praxe a herní agentur většinou v podobě velkých, hlubokých Kehrwässern (Steyr)“ a nebo ,, Druhá etapa je donucovací orgán, ale jen půl metru vysoký. Nejlepší podívat, zda ponorka je zdarma. (Murz, zde navíc užit i v Aj termín submarine“.

V pátek jsme stihli nakoupit, zaparkovat a postavit stany u kolejí za Vyšším Brodem, Zajíc vysvětlil policistům, že se z našeho kempu nehneme (já osobně tipovala, že nás vyženou) a zalézt do spacáků, abychom dospali spánkový deficit posledních dní.

Sobotní ranní vstávání se neslo v duchu neustálých stížností, proč vstáváme tak brzo (v 6 ráno), navíc do takové tmy, zimy a mlhy a jestli si to s vodou náhodou nerozmyslíme. V pádlování se nám zkoušela zabránit i GPS, která nám neustále navrhovala nejkrkolomnější možné cesty – když jsme se v úzkých uličkách historického centra ,,Sth. upon Ybbs“ motali v jednosměrkách a objížďkách pořád dokola něco přes třičtvrtě hodiny a vozíkem s loděmi ohrožovali kolemjdoucí, došla nám trpělivost a GPS byla svržena ze své pozice navigátora a nahrazena mnou s mapou Rakouska s poměrně velkým rozlišením. Zajícův návrh na násilnější formu puče spjatou s defenestrací GPS a její následnou koupelí v Ybbsu nebyl většinou posádky přijat a GPS pokračovala dále s námi a zpříjemňovala nás cestu zoufalými výkřiky typu: ,,Přepočítat!“ nebo ,,Na příští křižovatce se obraťte do protisměru!“.

Pro sobotní pádlování padla nakonec volba na Lassing, protože vypadal nejnáročněji ze mnou vybraných řek a okamžiky, kdy má dostatek vody, jsou vzácné a (dle internetu) představují pro rakouské padlery svátek a všichni se tam honem ženou. Dole na soutoku se Salzou jsme vysadili Toníčka a přivázali ho ke stromu – vysvětlivky pro neinformované: náhodný pozorovatel by Toníčka označil za silniční kolo fialové barvy, stářím vrstevník mého bráchy Tomáše. Pro Zajíce je to víc než ,,jen kolo“, řekněme spíše člen rodiny. Vše vysvětlující je následující historka: Navrhla jsem, že aby to bylo fér, mohla bych jet taky někdy na tomto bicyklu pro auto. Zajíc odpověděl, že by to nešlo, protože tam jsou eSPéDéčka a že bych si někde namlátila a přizabila se. Pak se na pár vteřin zamyslel a dodal: ,, Mno co, že ty... Ale chudák Toníček, co kdyby se někde odřel nebo rozbil? Proboha!“ :o) – a Zajíc vyjádřil obavu, aby mu kolo někdo neukradl. Svou poznámkou, že by k tomu mohlo dojít jen v případě, že by dnes měli kovovou sobotu a kolem jelo auto sbírající šrot u silnic, jsem si málem vysloužila stejný osud jako Toníček (vysazení z auta a přivázání ke stromu).

Pro zvýšení informační hodnoty článku přidávám i užitečné informace o vodě – horní úsek Lassingu (Rotwald – Klaus) je 8 km WWI-II, spodní úsek končí soutokem se Salzou a obtížnost je psána 9 km WWIII- IV, záleží ale na stavu vody. Lassing nemá vodočet, prý se to dá ale poznat podle kůlů trčících z vody pod mostem u soutoku se Salzou. My jsme u tohoto mostu žádné kůly neviděli a dospěli k následujícím hypotézám : a) vody je tak brutálně moc, že jsou pod vodou a my se pomalu můžem začít bát a nebo b) pravděpodobně nás předjel český zájezd a někdo z účastníků kůly ukradl.

Hypotéza A) byla vyvrácena, Salza měla na vodočtu cca 235 cm a za nižší vody už by Lassing nemělo cenu jezdit a za vyšší vody by byl určitě zajímavější a náročnější.

Místní pádleři jezdili pořád dokola spodní úsek, proto se nasedací místo na mostě řeku nedalo přehlédnout díky množství parkujících aut (navíc je to jen jedno z mála míst, kde se silnice dostává k vodě). My jsme se napoprvé vyvezli asi o 3 km výše, že si dáme lehčí část na rozpádlování. Horní Lassing je mnohem širší a proto by na hladký sjezd potřeboval ještě o něco víc vody, takhle to byla hodně materiální akce s nulovým adrenalinem, ale pěkným pohledem na okolí ledovcového koryta řeky. Ve spodní části se koryto sevřelo a řeka se hnala dolů přes kameny a padlé stromy s větším spádem. Bylo poznat, která místa jsou myšlena v kilometráži jako čtyřková, ale za tohoto vodního stavu určitě nebyly. A vracáků bylo dost, takže jsme se nevrhali bez rozmyslu po držce na šutry ani se nevzpříčili na větvích stromů.

Nadšení z vody i sluníčka jsme se rozhodli dát tu nejzajímavější část ještě jednou. Plán užít mě jako návnadu na rakouské kajakáře, kteří by se určitě ještě poprali, aby mě mohli svést (pozn.: autem nahoru, samosebou! Aby vás nenapadli nepatřičnosti!) nevyšel, protože jsem váhala jít je vůbec oslovit a Zajícovi mezitím došla trpělivost a vydal se nahoru pro auto s Toníčkem.

Další zábavný okamžik přišel při vyplňování formuláře v kempu, jehož kolonky automaticky předpokládali rodinné vazby mezi námi. Vytvořili jsme prapodivnou fiktivní rodinku, kdy se Zajíc stal ženatým otcem tří dětí a já obzvláště mladou matkou (macechou) dítěte, které je skoro o měsíc starší než já (David!) a dvou dalších vydařených synků. Paní pověřená registrací chápala pomaleji než pomalu a vůbec se nad naší ,,rodinkou“ nepozastavovala...

Nedělní dopoledne, blankytně modrá obloha a zářící slunce, Salsa klesla na 220 cm, voda je ledovější a méně průzračnější než obvykle. Nasedáme kousíček nad Wildalpenem, kluci se mě snaží lehce demoralizovat vyprávěním o ,,tom válečku“, ale ten zvládáme všichni naprosto bez problémů. Na Salze jsem teprve podruhé, takže moje hodnocení by nemuselo být považováno za směrodatné, ale když i ostřílený Zajíc prohlásí, že to je nejlepší Salza, na které kdy on byl, to už určitě něco znamená!!! Všichni se vesele zubíme, když s námi houpou obrovské vlny a vyhazují nás do výšky, vždyť to je tisíckrát lepší než jít na matějskou :o). Vlnky, válečky, vracáky, přistávací šutry... neomezené trénovací možnosti. Mrzí mě, že podstatně omezenější jsou naše možnosti časové a silové... a uvažuju o tom, jak moc bych chtěla, aby nás taková řeka tekla v Praze.

Nejvíce nebojujeme se silným proudem nebo velkými vlnami, ale s dlouhými a výraznými rozhraními mezi proudem a vracákem, které si s námi nakládají podle vlastních představ. Nejvíce si oblíbili Ferdu, až ho podezříváme, že to snad dělá pro naše pobavení úmyslně nebo že tajně trénuje na soutěž v eskymování. Stojíme ve vracáku a kolem nás táhne vyjeveného Ferdu rozhraní, naprosto ignorujíc jeho záměr přistát. Před eskymákem stihne Ferda ještě legračně vykviknout. Příště když kolem nás Ferda projíždí, míjí nás v perfektní svíčce na zadku... Pak ovšem skromně uvádí na pravou míru, že to nebyl tak úplně jeho nápad. K jeho poslední exhibici jsem se připletla tak blízko, že se se mnou zcela nezištně podělil o aplaus zbytku skupiny nad naším synchronizovaným eskymováním.

U přírodního skokánku zastavujeme a David s Ferdou opakovaně skáčou do vody i s kajakem a svými výkony vzbuzují údiv a obdiv početného obecenstva – klientů cestovky na nafukovačkách. Tomášovi a mě stačí skočit si bez lodě, můj skok má naprosto typický průběh: lezu nahoru na skálu a připadám si neohroženě a odvážně. Při pohledu do hlouby pod sebou se mi udělá vyloženě zle a zvažuju, jak velká ostuda bude slézt zpátky dolů. Po pár minutách, co trčím nahoře, se rozhodnu a odrážím se. V okamžiku odrazu mě napadne, že vůbec skákat nechci a děsivě zaječím. Pár sekund a už plavu ke břehu a říkám si, že to tak strašný nebylo. A příště to samý znova :o).

Posledních pár kilometrů do cíle-kempu v Palfau – se Salza uklidní a my musíme poprvé za dnešní den opravdu pádlovat. Hned poté, co se vyškrábeme s kajaky do kopce ke stanům a svlečeme se z hydra, startuje závod, kdo bude první u auta ve Wildalpenu. Zajíc má Toníčka, já kraťasy a růžové tílko, Ferda kajak, Tomáš může běžet a David plavat proti proudu nahoru. Nepřekvapí nikoho, že kluci jsou takoví srabi, že ani neodstartují. Se Zajícem se hecujeme nahoře na silnici a on říká, že pokud mi nezastaví ani 3. auto, je na mě něco špatně a pravděpodobně budu muset být více odsvlečená. Ujistím ho, že nemusí mít obavy, že jsem tak dokonalá, že mi zastaví hned první auto. A opravdu – tři sekundy od chvíle, co jsme došli k silnici se na obzoru objevuje autíčko, zastavuje a já ještě stihnu Zajícovi triumfálně zamávat z okýnka! Protože zrovna vyprošťoval Toníčka z kopřiv, nepovšiml si ani, že mému sex-appealu nepodlehl mladý Rakušák, ale stařičká důchodkyně kolem sedmdesátky :oD. Konverzuji zdatně tím, že říkám německá podstatná jména, usmívám se, kývám hlavou a doplňuji to o ,,jaaa“. ,,Kajak, jaaa“, gut jaaa, aus Prag jaaa, nur weekened jaaaaa“. Bohužel paní nejede až do Wildalpenu a já se ocitám na mostě in a middle of nowhere. Po deseti minutách stojím stále na tom samém místě a uvažuju, co dál...projela asi jen 3 auta, ale všechna nacpaná až po střechu a nebo plná žárlivých manželek, které zakázali pánovi zastavit. Do Wildalepenu dojdu pěšky nejdřív za 2 hodiny. Nevím, jestli Zajíc na náš závod nerezignoval a bez mobilu nemám ani šanci to zjistit. Vše dopadne dobře a po chvilce mě nabere další důchodkyně, která mě doveze až do centra Wildalpenu, takže mi stačí jen doběhnout kilák za město k autu.

Celou dobu nezapomínám na to, že se Zajícem závodíme a že musím být zpátky co nejrychleji. Takže když auto připomíná rozžhavenou pec, otevřu všechna okýnka, pod zadek si hodím něčí kousek oblečení a na ruce Ferdovi fusekle, abych se mohla vůbec dotknout volantu a okamžitě vyrážím... Řídit v ponožkách je dost nezvyk, nicméně oceňuji alespoň, že mi za celou dobu nerozežrali ruce :o).

Zajíce s Tonym nabírám v jedné vesničce a dozvěděla jsem se, že když mě viděl odjíždět prvním autem, na závod rezignoval a šel se radši do kempu naobědvat a sbalit stan. Až když měl pocit, že se dlouho nevracím a že bych mohla být osamělá a ztracená na rakouském venkově, unesená do arabského harému nebo, co je nejhorší, s jeho druhou láskou někde v příkopě, vydal se mi naproti.

Zatímco jsme byli pryč, kluci si stihli zabalit věci a uvařit mi chleba s rajčetem k obědu, takže do Prahy odjíždíme v rekordním čase a ještě před devátou jsme v loděnici! A jeden z nejlepších víkendů je za námi – krásné letní počací, hodně zajímavé vody, legrace, všechno vychází a stíhá se – je to až k neuvěření. Navíc když to ještě v pátek dopoledne vypadalo, že zůstaneme sedět doma!

Fotky: Lucka

Lucka
Copyright SK Zlíchov Praha 2003-2010, email: info@skzlichov.cz