Už od ledna jsem kvůli maturitě seděla doma a vynechávala všechny akce, a tak Salza, první pomaturitní voda, byla jistá. Sice jsem se v pátek po pomaturitním večírku probírala dost blbě a celý dopoledne nestíhala, ale nakonec se nám podařilo dorazit do loděnice jen s pětiminutovým zpožděním. Tam už krom hory lodí a bagáže bylo všech zbývajících třináct lidí. Navazování a nakládání probíhalo vcelku v klidu, nicméně mi lehce uniklo, proč si s sebou Dan bral na vodu sáňky…ale co, každej táhne různý zbytečnosti. Po lehkých bojích o místa, kdy všichni chtěli k Zajícovi, jsme nakonec mohli vyrazit. Už po pěti minutách někteří pochopili, že akce rozhodně nebude jednoduchá. Drbžův styl řízení jim očividně nedělal dobře, a tak na první zastávce z jeho auta vylezli všichni lehce zelení. No co, bojovali o místa málo!
Cestou se téměř nic zajímavého nedělo, pokud tedy vynechám neustálé zastavování, které si vyžadovala Drbžova posádka, a tak jsme už okolo desáté večer dojeli do kempu na Salze. Ti méně odvážní tam postavili stany, ti více odvážní se chystali spát pod širákem. Já byla vcelku unavená a tak jsem brzo zalezla, ale usnout v kempu, kde je téměř sto procent Čechů, rozhodně není jednoduché. Všechno jsem měla z první ruky a tak jsem spíš furt vnímala, co se děje kolem, co kdo dělá, ale nespala…Zhruba ve tři ráno jsem stále v polospánku vnímala, jak do stanu leze i máma, ale předtím se ještě stihla pohádat s Míšou. Divila jsem se, co se takhle v noci děje, a zjistila, že moje vlastní sestra není schopná dojít do stanu. A protože jsem naprosto úžasná a obětavá, vstala jsem a začala s ní obcházet kemp. Výborná zábava, když jsou všude kolem Češi, kteří to komentují, a očividně nejste první, kdo někoho venčí nebo je venčen, že jo, Dano?:-)
I přes noční extempore některých členů se nám podařilo ráno vstát a okolo deváté i vyjet na vodu. Jen Drbža tam pobíhal a strašil nás, že máme balit i stany, protože příští noc spíme v jiném kempu. Potvora! I když jsme to věděli předem, přesto nás překvapilo, že si „na rozpádlování“ dáme pro jistotu téměř celou Salzu, prostě spojené všechny úseky dohromady. Zajíc s Drbžou za chvilku odjeli a nám tak zůstala téměř hodinka volna. Každý jí využil jinak, někdo se opaloval, někdo dokonce učil a pár hrdinů se i vykoupalo. Když se kluci vrátili, mohli jsme vyrazit. Slunce nám svítilo, bylo teplo a tak bylo všechno ideální. První zpestření přišlo až ve Wildalpenu, kde je docela výživnej váleček. Moje jediná vzpomínka na něj byla předloňská krysa a tak jsem do něj najížděla v poněkud bledší barvě. Nicméně jsem ho nějakým omylem projela hlavou nahoru, stejně jako většina lidí od nás a tak si stihl vybrat jen dvě oběti. Zatímco jsme za válečkem dávali oběd, holky se rozhodly válec pokořit a tak si ho ještě projížděly bez lodi. Po odpočinku jsme vyrazili dál. Salza začala nabírat lehce na obtížnosti a my si mohli začít i trochu víc hrát. Ke konci cesty se nám trochu zatáhlo nebe a objevila se mlha, celkem zajímavý počasí, jet v pološeru, ale přitom cítit, jak na vás fouká teplej vzduch.V kaňonu Salzy jsme ještě odlovili jednu malou krysu, ale i já jsem tam dokonce nechtěně eskymovala.
V kempu jsme s mámou a Kristýnou jako jediný využily služeb místní sprchy, což se nám bohatě vyplatilo. Když si umíte vybrat správnou sprchu, nemá to chybu! Za cenu 1,2 Eura jsme totiž místo jednoho cyklu sprchy (díky rozbitému strojku) měly asi jedenáct, takže jsme se krásně ohřály. Holt kdo umí, umí. Večeři jsme díky mé maturitě pojaly trošku netradičně, a tak jsme místo vaření těstovin zašli do restaurace. Tam se pak za námi přišli podívat i kluci, ale těch se asi lekly servírky a tak už od té doby radši nepřišly. Večer ještě zpestřila Kristýna, která se rozhodla vyzkoušet nový stan a tak do něj v rámci testování nervali asi dvakrát tolik lidí, než kolik je doporučeno firmou. Večírek ve stanu se pak pomalu přetransformoval v kytarový večírek, kam jsem se pozdě v noci přidala i já. O co víc odpadávali naši, o to víc se trousilo cizích a ti nakonec převažovali. Nicméně Markéta a posléze Tomáš naše barvy hájili s kytarou na jedničku, čímž si nakonec kromě uznání zasloužili i flašku slivovice. Ráno bylo ve znamení spěchu, nestíhali jsme, i přesto, že jsme nemuseli balit stany a mohli jsme je nechat na odpoledne. Ted den jsme dali jen spodní části Salzy, tedy z Wildalpenu dolů. Než kluci převezli auta, mohli jsme pro změnu obdivovat stovky okolo projíždějících motorek. Válec ve Wildalpenu byl ten den hodnější, všichni ho projeli bez ztráty kytičky a to dokonce i holky, které ho den předtím přenesly. Aspoň bylo vidět, že jsme v sobotu poctivě trénovali! Celkově byl trochu jinej stav vody a tak i malej váleček v kaňonu se ten den dal projet krásně, dokonce tam bylo něco jako čistá cestička středem. I počasí bylo fajn, celej den krásně a nic takovýho jako v sobotu odpoledne… Všechno bylo tak idylický, že jsme vtipkovali, že na Zlíchovský zájezd je to až podezřelý:-) Po dojetí jsme se stihli jen krátce najíst a vyrazili na cestu. Drbža to zase vedl svým závodním stylem, což na těch klikatejch silničkách bylo docela zajímavý. Překvapivě bez problémů jsme se dostali až do Čech, dokonce bez jediný zastávky…Asi si ti chudáci u něj zvykli. Jenže v Čechách najednou někomu nebo snad něčemu došlo, že bylo všechno moc v klidu, a tak Zajíc najednou prohlásil, že nám asi v autě nejde elektrika…Nejdřív sem tam problikávaly různý kontrolky, pak nehrálo rádio, prostě všechno špatně…Za začátku to vcelku šlo, ale představa, že se za chvíli setmí a my budeme bez světel, moc příjemná nebyla. Chvíli jsme ještě pokračovali v pohodě, ale pak už začala být opravdu tma a my museli zastavit. I když ani nevím proč, jestli auto opravdu nejelo, nebo ho Zajíc jen chtěl nechat odpočinout. Tady všichni voláme domů a bavíme své rodiče tím, že už zase někde visíme nepojízdní. Po dvaceti minutách hrabání se v motoru se rozhoduje, že budeme pokračovat pomalu dál, Drbža mezitím odveze svou posádku do loděnice a vrátí se za náma. Takže postupně vyrážíme všichni. Nicméně auto už ani nestartuje, a tak ho roztlačujeme.
Po ani ne deseti minutách další pauza. Auto si prostě musí odpočinout. Máma přichází s nápadem přilepit na zadek auta nějaké světlo a tak je po krátké operaci na kouli přidělaná čelovka. Aspoň budeme vidět! Bavíme se tím, že stojíme hned za cedulí Řitka…Opět roztlačujeme, jeden zase sklízí trojúhelník, kterej už ani na ty krátký kousky jízdy neuklízíme a po rozjetí všichni naskakujeme do auta.
Zastávka třetí. Opět vybíháme s trojúhelníkem, pokoušíme se všechno fotit. Myslivec přišel s dalším zlepšovákem, během jízdy je vykloněnej z auta a svítí před něj další baterkou – díky tomu Zajíc vidí dokonce na celý dva metry před auto! Po chvíli zase vyrážíme dál, celou dobu jedeme napůl v odstavném pruhu a doufáme, že díky zadní čelovce budeme aspoň trochu vidět. Míjíme odtahovku, nakládající nepojízdný bílý tranzit…Chachacha.
Čtvrtá zastávka je už ve Zbraslavi na benzínce. Pro formu stavíme trojúhelník metr za auto a čekáme na Drbžu. Aniž by se cokoliv dalšího vyřešilo, vyrážíme teď už bez zastávky směr loděnice s Drbžou kryjícím nám zadek…Opět chcípáme u zatáčky ze Strakonické dolů k loděnici. Tady popotlačíme jen kousek zpátky, aby se auto vytočilo do zatáčky a to díky gravitaci sjede dolů samo. Tam je potřeba ho zase roztlačit, ale zpátky do kopce, protože mu rejd na zatáčku nestačil. Zkuste si to, když stojí auto přímo na břehu Vltavy a před ním je asi půl metru, o kterej se máte opřít a tlačit…Už chtěli poslat Drbžu pro auto, že se to odtáhne, ale nakonec jsme to my šikovní a geniální vytlačili, a tak už nám zbývá jen cílová rovinka…Sice je to opravdu jen rovná cesta podél Vltavy, nicméně jí tlačíme cestou a už fakt nemůžem.Tlačíme až do vrat loděnice a zbytek se nám směje. Ale máme to za sebou, hurááá!!:-) A tak jsme nakonec dojeli do loděnice asi v jedenáct v noci, nakonec jen s hodinovým zpožděním, což je na nepojízdný auto fakt dobrej výkon.
Zuzka