24. 9. 2005 Praha z vody - Sluníčka

Počasí nám dnes opravdu přálo. Nebe bez mráčků, teploměr v loděnici ukazoval dokonce 21°C, ale díky mírnému větříku, bylo o několik stupňů méně. V 9 hodin jsme se tedy všichni sešli v loděnici, převlékli se a připravili si vše potřebné do loďáků a do lodí. A mohli jsme vyrazit.
Jak název akce sám napovídá, šlo nám o to, podívat se, jak Praha vypadá z vody. Vyrazili jsme od loděnice po proudu Vltavy. Každý asi ví, co vše jsme mohli vidět, ale v takovém krásném počasí, jaké dnes bylo, to byla úžasná vyjížďka.

Nejprve jsme minuli Podolskou vodárnu, ujasnili si pár věcí ohledně Šemíkova skoku z Vyšehradu, podjeli železniční most, podívali se do ústí Botiče, následoval Palackého most a Jiráskův most. Pod každým z nich jsme neopomněli zavolat "AHÓÓÓJJJ" na přihlížející turisty, či pražské chodce. Následující jez jsme přetáhli. Z dalších zajímavých staveb, stojících na nábřeží jsme poznali např. Národní divadlo či Žofín.

Na severním cípů Slovanského ostrova jsme u půjčovny šlapadel zaparkovali (ve spojení s lodí to zní divně :), tak pro ty, kterým je toto slovo proti srsti - zakotvili). Naším cílem byla Šítkovská vodárenská věž (též známo jako "Mánes"). Poté, co si Pavel došel do baru pro klíč, řekli jsme si o této nejstarší pražské vodárenské věži pár zajímavostí. Některé to zjevně moc nebavilo a byli celí natěšení až půjdeme dovnitř. A tak jsme vyrazili.

V zajímavostech jste se mohli dočíst, že věž je dnes nevyužita, podle toho to tam vypadalo. Dřevěné schodiště ale bylo v pořádku, tak jsme vystoupali osm pater až pod cibulovitou báň. Tam už opravdu byla tma, a tak jsme využili i přinesené baterky. Zvenčí je věž nyní bohužel ověšena reklamou, takže z venkovních ozdob jsme obdivovat nemohli zhola nic.

Následně jsme objeli Střelecký ostrov a přetáhli lodě do konce zdymadlové komory a vyhnuli se tak nepříjemnostem s dalším jezem. Následoval Karlův most, touto dobou pěkně narvaný. Spousta lidí nám na naše mávání odpověděla a jistě budeme i na nejedné fotce. Poté jsme vjeli do Čertovky. Okolní povyk se utlumil a naskytl se nám pohled na "pražské Benátky." Zde jsme si v klidu dali oběd. Toto byla nejvzdálenější část našeho výletu.

Zpět jsme jeli stejnou trasou (kudy také jinudy, že?) s tím, že tentokrát proti proudu. Ale ten není v Praze nijak silný. Na co jsme museli dávat pozor byly parníky a šlapadla.

Podle říční kilometráže jsme najeli kolem osmi kilometrů. Projížďka za takového počasí to byla krásná a zase jednou jsme mohli vnímat krásy Prahy, na které při všedních záležitostech nemáme vůbec čas.