23. - 24. 4. 2005 Otava (očima člena dětského oddílu)

První jarní víkendový zájezd na vodu (Doubrava byla jen jednodenní) organizovaný naší loděnicí, vedl na Otavu. Bezpochyby je to řeka vhodná k jarnímu propláchnutí lodí ,snížení počtu účastníků i vybavení...prostě něco ,po čem se nám celou zimu stýskalo. Nejelo zas tolik lidí a v autobuse i na vleku bylo plno místa (proto nepochopím ,proč jsme ty lodě museli nacpat co nejvíc nahoru,ale asi to bylo v rámci tréninku). Skoro všichni jeli na kajaku,účastnilo se jen pět deblovek, přičemž čtyři patřily dětskému oddílu (a dvě z nich byly příhodně laminátové) a jedna Procházkům (mimochodem mým rodičům).

Když jsme si chvíli počkali na tři opozdilce ,nic nám již nebránilo vyrazit. V dětském oddílu bylo z osmi lidí pět nováčků, proto Eva s Dianou nejely první den horní úsek. A společně s Procházky se k nám připojily v Rejnštejně. Podle některých bylo docela málo vody, tudíž to bylo jednodušší. Ani mi to nepřišlo a měla jsem radost,že tý vody fakt není ještě o půl metru víc. S Fabiánem jsme se cvakli hned za první zatáčkou. Fabián, poté co byl vyloven z vody a zjistil ,že mu uplavala bunda a kapesník, propadl menší hysterii a neustále se jen dožadoval tepla, autobusu a domova. Nutno říct,že jeho neutěšitelný hysterický výlev mi na odvaze moc nepřidal, nicméně zbytek jsme sjeli celkem bez problémů. Ti menší, kteří neměli neoprény, se neustále třásli zimou a každý se jim snažil nějak pomoc. Po zapůjčení bundy a vypití hrnku čaje se nám podařilo Fabiána přesvědčit, aby přeci jen nastoupil znovu do lodě. Spodní úsek byl dost jednoduchý v porovnání s vrškem a bez komplikací jsme dopádlovali až do Sušice. V Hartmanicích nás čekala tělocvična, kde jsme se mohli ohřát a usušit své věci. Mladším členům oddílu se vrátily síly a oni propadli sportovnímu nadšení ( k nelibosti lidí, které neustálé rány míčem otravovaly). Dětský oddíl se celý zájezd živil téměř výlučně (když nepočítáme jablka)produkty ze zabíjačky- polívka z krve a krup, vepřový guláš, chleba se sádlem (ani jsem nevěděla, že jde z prasete udělat tolik věcí). Druhý den jsme jeli ten samý úsek, akorát že jsme využili možnost sjet si vršek dvakrát. První jízdy se nezúčastnil Fabián s Vojtou. Když jsme dorazili (zcela v pohodě) do Rejnštejna, uviděla jsem tátu bez lodě a mamči, jak se belhá s útrpným výrazem kolem autobusu. Přemluvila jsem je a oni jeli taky vršek ,ale cvakli se hned za první zatáčkou. Proud je táhnul asi pět minut, protože nikde nebyl příhodný vracák. Zajíc jel na singlu a tak ,protože je nemohl zachránit, jim alespoň radil. I přes to se dlouho odmítali pustit lodě a tatš se ještě pokoušel postavit. Podle toho to dopadlo-Leni je decentně odřená,ale tatš má rozsekané celé nohy i ruce, vypadá to děsivě ( k vidění u nás doma, ,vstup volný). Z čehož vyplývá ,že Zajíc se má poslouchat:-)).

Druhou jízdu jel dětský oddíl kompletní, Danovi se povedlo cvaknout se. Při té příležitosti byla vytvořena díra větších rozměrů do dna laminátky. Loď byla shledána nepojízdnou ,Dan s Patrikem skončili dřív a do cíle je dovezl nějaký cizí obětavý žlutý busík (ten předtím svezl i moje rodiče).

Přestože samotná jízda na vodě vypadala jako horor, není ničím v porovnání s akční jízdou autobusem, která nás ještě čekala. Velmi neurvale mě ze spaní vzbudila velmi silná exploze pod mou sedačkou ,doprovázená hustým dýmem a spoustou prachu. V autobuse to vypadalo jako rekonstrukce výbuchu Vesuvu v Pompejích -smrad, vše pokryto asi cenťákem šedýho prachu,nedalo se dýchat. Ohledání škody ukázalo ,že tuze krásně prasklo kolo,natrhl se kus autobusu a ještě výfuk trčel tam ,kde evidentně neměl co dělat. Půl hodiny jsme čekali, fotili nádherně zničené kolo a pozorovali Zajíce a Tomáše, kteří kolo vyměňovali (i pan řidič je sledoval,asi ho nenapadlo ,že je to jeho autobus...). Všichni byli nedočkavý a pronášeli poznámky ve smyslu ,že Schumacher odjel už přes půl hodinou nebo že výměna všech kol trvá tak deset sekund. Když jsme vjížděli na dálnici a stáli pěkně napříč, na chvíli přestal fungovat motor a vytvořili jsme krásnou kolonu v obou směrech. Když už jsme byli na Zbraslavi, prasklo pro změnu kolo u vleku. Při té příležitosti se taky utrhl blatník. Zajíc a Tomáš se již ve výměně kol rapidně zlepšili (řidič opět přihlížel) a dosáhli úctyhodného času čtvrt hodiny. Myslím ,že pokud bude jezdit tento úžasný autobus na zájezdy i nadále (asi nemá řidič to srdce odvézt ho do šrotu), mají docela šanci na svém čase pracovat,zlepšovat se a možná ,že již po padesáté třetí opravě překonají magickou hranici třiceti sekund.

K loděnici jsme dorazili s mírnějším zpožděním.,ale přeci...Myslím ,že všici děkovali Bohu ,že to tomu autobusu umožnil. Otava byla hezká ,ale docela se již těším na Ploučnici ,která by klidně nemusela být tak dramatická. Vzpomínku na Otavu ve mě bude asi docela dlouho živá díky obrovským modřinám na kolenou (vždycky musím ujišťovat své přátele, že mě doma nemlátí ,že jsem jen byla zase jednou na vodě).