Ojedinělá
Těžce
Adrenalinová
Vodácká
Akce
(a Horní Vltava k tomu) Aneb vážně nevstoupíš dvakrát do téže řeky?!
Před čtyřmi lety mi na stejné akci rodiče dokázali, že oni nejsou vždycky ti moudřejší, kteří musí dávat pozor na mě a že si role můžeme klidně vyměnit a oni ze mě málem udělali sirotka... (nicméně bych se opakovala, každý tohle slyšel stokrát). Nicméně se ,,poučili“ a pokaždé, když je zvu na další ročník, vždy se bohužel objevují neodložitelné akce typu jarní úklid, návštěva tetičky z třetího kolena nebo den otevřených dveří radotínské základky a reprezentace naší rodiny zůstane jen na mě. Letos se konečně naplnila stará lidová moudrost (nebo možná Darwinova evoluční zásada), že děti vždy překonávají své rodiče a já bezkonkurenčně obhájila titul Miss.Modřina a domů se vrátila v podobě Šmoulinky s drobnými flíčky tělově béžové barvy.
Otrlí otužilci se sešli v loděnici už v pátek večer, aby se v pozdějších hodinách přesunuli z relativně vyhřáté zasedačky s vodnicí do krutých polárních mrazů panujících u skříněk v šatně a strávili noc kupříkladu jako já na dně spacáku smotaní víc jak zahradní hadice.
Zajíc ,,jenom“ řídil autobus (a navíc stejně vyšlo najevo, že tím volantem točí jen pro efekt, že bychom v podstatě jeli rovně i bez toho) a jak nám neustále vysvětloval, nemohl proto vědět, kam jede nebo kdy (a my se všichni stejně pořád ptali a nemohli to pochopit). Podávání těchto informací bylo zcela v kompetenci Pana Vedoucího Zájezdu (Ájíka) a ten určitě stál za naprosto nelidským časem odjezdu - sedmou hodinou ranní!
Díky tomu jsme sjeli nejprve bleskovou jízdu z Čeňkovy pily do Radešova a potom se (ne)stihli vrátit na start závodu (ale jen o pár minutek) a ti nejnadšenější pokračovali v plavbě až do Sušice. Další lidová moudrost praví, že pokud každé ráno políbíte ropuchu, máte zaručený krásný den (i v případě, že se nepromění v prince), protože nic horšího už vás ten den nepotká. Já jsem svou ranní ropuchu propásla...čímž jsem však pobavila všechny okolostojící. Hned v první sérii branek byl potřeba nájezd do dle mého uvážení až moc velké vlny a bála jsem se, jestli není nevhodné proplavávat závodní trasu již od startu. Překonala jsem se a přeci jen se mi povedlo projet branku bez sebemenšího zádrhele nebo dotyku, což jsem okamžitě oslavila výkřikem :,,Jupííí“ a máváním lidem na břehu (autogramy až na letišti :o). Pak došlo k incidentu s Ferdou, který nerespektoval, že já jsem na hlavní (tj. v proudu) a vjel mi z vedlejší ulice (vracáku) do cesty. Následujících deset sekund se nedá popsat zcela jednoznačně, neboť názory aktérů i pozorovatelů se liší, ale výsledek byl až moc jednoznačný. Druhé brankoviště překonám asi čubičkou :oD. Já, loď i pádlo jsme měli stejný čas, bezkonkurenčně nejlepší byla ale opěrka na nohy, která se vydala napřed. Naštěstí ji kluci odlovili, i když si dramaticky dávali dost na čas...Jako statečný a nezdolný závodník jsem se rozhodla, že zkusím projet brankoviště ještě jednou, tentokráte v teamu s Gagáčkem. Nahoru jsem hopsala s lodí na rameni po šutrech a čekala, kdy mi na nějakém zákeřném, porostlém mechem ujede noha. Dočkala jsem se. Naopak ten nebožák ve vracáku to asi nečekal. Že mu nejprve padne do náruče (respektive na palubu) slečna, mu v jeho věku muselo zalichotit. Že vzápětí dostane ještě lodí, to ho muselo potěšit o něco méně. A asi jsem udělala dobré jméno naší loděnici, když jsem na omluvu dodala, že ,, jsem si myslela, že je ze Zlíchova“...možná chudinka nabyl dojmu, že v této pražské loděnici patří k folklóru přepadávat a atakovat plavidly nic netušící nešťastníky.
K samotnému závodu není moc co dodat, snad jen že i když mi přijdou všechny buřty a párky plošně hnusný, tenhle byl ještě o něco víc extra...
Z Čeňkovy pily až do Sušice je to 23km, jen do Radešova 6km. Tudíž jsme dohromady ujeli neuvěřitelných 29kilometrů. Zřejmě jde ale o přísně tajnou informaci, protože na vodě mi na moje ,,oslíkovské“ otázky ,,A už tam budeme?!“ Adam pořád odpovídal :,,Asi pět kiláků, tak hodinka cesty“ (naposledy to řekl na posledním sušickém jezu :o) a i Vševědoucí Pan Vedoucí se místo odpovědi zatvářil jen jako Tajemný hrad v Karpatech.
Další skvělá věc se mi povedla kdesi nad Sušicí, kde byla řeka podstatně mělčí a klidnější. Zajíc nám totiž z tepla autobusu nakázal neflákat se a trénovat a abych mu udělala radost, chtěla jsem si přistát ve vracáku. Chyběla jen jedna maličkost- voda! Zase jsem chvilku něco předváděla a pak jsem zůstala bokem zaklíněná mezi třemi balvany a opírala se proti proudu o pádlo a loket a křičela v naivní víře, že mi třebas někdo podá pomocnou ruku. Ferda mi věnoval letmý pohled předtím, než se rozpádloval a odsvištěl kolem mě kamsi do dáli. David mě dlouho udržoval v napětí, pádloval nade mnou a zvědavě mě pozoroval...a pak se otočil a odsvištěl taky. Mohla jsem si počkat v této pohodlné poloze do příštího roku nebo až naprší nebo až mě zachrání namakaný Superman....zvážila jsem reálnost těchto alternativ a plavala radši za klukama :o).
Po příjezdu do Hartmanic jsme zjistili, že bydlíme v jedný škole s Bohemkou. Respektive máme určitou šanci tam bydlet. Nekonečně dlouho jsme totiž bivakovali s veškerými zavazadly před zamčenými dveřmi sledováni rozesmátými Bohemáky z oken. Alespoň jsme je trumfli obsazeností vleku, protože zatímco oni se často mačkají po dvou na jedné lodi, někteří z nás si vzali více než jedno plavidlo.
Dětský oddíl si svůj buřtguláš přivezl již z pátku připravený v hrnci - za přípravu vděčíme především Zuzce - a mohl si ho na vypůjčeném vařiči jen bleskově ohřát. Postavila jsem milý hrnec na vařič a šla jen pro vodu, když slyším zvuk....jako když padá hrnec s buřtgulášem na podlahu...Pozitivní je, že evidentně tedy slyším dobře. A protože byla hmota pořád dost ztuhlá, mohli jsme povečeřet z ešusů a nemuseli jíst z země ( i když všichni z jedné podlahy, to by určo stmelilo kolektiv!).
Večer Ájík zcela zavrhl jakékoli demokratické principy o ochraně zájmů menšin a autoritativně zhasl již v 21:19, i přes námitky, že po tmě se špatně učí, natož hrají karty. Večírek se přesunul na chodbu. A zanedlouho se jeho znavení účastníci poklidně v pokoji rozešli do svých spacích pytlů. Nedošlo ani k realizaci nápadu přivázat telátko na vlek nebo naopak sehnat kravské spřežení a zapřáhnout ho Zajícovi do vleku místo autobusu. Tak příště :o)
V neděli jsme dojeli do Borové Lady a plánovali splout Horní Vltavu. Ale účastníci zájezdu projevovali větší nadšení při pohledu na velkou hromadu šrotu uprostřed obce než na vodu. Vesničané by asi udiveně kroutili hlavami nad potrhlými Pražáky, kteří vytahují zrezivělé židle, nekompletní klece na kanárky, děravé hrnce a podobný šrot. Mno tohle doma nemáme (alespoň já ne a Zajíc je výjimka potvrzující pravidlo :o). Uvědomili jsme si ,že jsme přeci jen vodáci a ne sběratelé druhotných surovin a vyrazili na plavbu do Horní Vltavice. Bylo sice přísně zakázáno dotýkat se pádlem dna, ale bylo tak málo vody, že bez toho bychom stáli na místě, respektive viseli na šutrech, ještě teď. Horní Vltava je poklidná a z nedostatku jiných adjektiv označována jako romantická. Což v překladu znamená, že když potisící první drncáte zadkem po šutrech, zatnete zuby, přestanete načuřeně zírat na vyschlé koryto, zdvihnete oči k šumavské louce a řeknete si :,,Ale je tu krásně.“ A navíc tam rozhodně nebyl nával, tedy asi tolik lidí, kolik v lednu přitáhne přírodní koupaliště nebo výprodej zimních bund uprostřed Sahary.
13,5 kilometrový výlet mi docela stačil, ale několik zdatnějších turistů v čele s Hartovými se vydalo až do Lenory, dalších 7kilometrů dolů po proudu (jakým směrem vlastně nehrálo na téhle řece moc roli). Tím se připravili o velmi zajímavou scénku se šlapkou v teplákové soupravě s proužkem, rozmláceným autem spraveným izolepou, kteří jeho majitelé nosili pořád dokola po vesnici a policejním autem, jehož posádka nakonec nijak nezakročila a odjela.
Cesta domů probíhal na zlíchovské poměry hrozivě poklidně, řekněme až nudně. Tam tam jsou létají předměty, pronásledované zoufalými majiteli, řev, jekot, smích, vyhazování bot z autobusu, rvaní kamarádů pod sedačky a tak dále...všichni jsme asi zestárli a zmoudřeli. Atmosféru poklidného hřbitovního večírku, kde všichni odpočívali v pokoji, alespoň na okamžik zpestřil Adam svým trubkovým sólem :o).
Zajíc si pořídil velmi sympatické živoucí hands-free (Humpu, btw po tisíciletí zase se Zlíchovem na vodě, neuvěřitelné!) a aby ho plně využil, povídali jsme si s ním z prvních dvou sedaček. Můj smích byl nezaměnitelný, ale jinak nedokázal poznat hlasy lidí, kteří s ním mluvili mobilem a zároveň seděli přímo za jeho zády :oD!
Cestu nám nezpestřila žádná porucha autobusu ani vleku, proto bych pouze vyjádřila nespokojenost s tím, že po požadavku pampeliškové pauzy jsme zastavili v lokalitě, kde se nevyskytovalo víc než pět exemplářů a další jízda byla natolik neohleduplná, že jsem ztratila beruška, pracně nalezenou během pauzy. Ani místo přestávky na zmrzlinu nebylo zvoleno šťastně, když veškeré zásoby v chlazeném boxu vyrabovala nějaká skupina před námi.
A v loděnici jsme byli zbytečně brzy, copak má smysl vracet se domů z víkendu ještě za světla v půl sedmé večer???
Lucka Foto: Zuzka, HumpaDo loděnice se mi podařilo dorazit v půl desáté už v mírně podnapilém stavu. Ten se ještě znásobil po dalších dvou pivech a vodnici. Nakonec jsem ale ze svého stavu, při kterém jsem jen stěží vnímal okolí maximálně vytěžil, protože se mi podařilo rychle usnout i v přítomnosti Davida a Ferdy.
V sobotu v časných ranních hodinách se v rychlosti naložily lodě a mohlo se vyrazit vstříc nekonečným dobrodružstvím a dechberoucím krásám přírody. Kačka s Luckou nesly ve velké nelibosti rozhovor Davida s Danem o problémech s nejnovější verzí Ubuntu. Ti nakonec podlehli naléhání a změnili téma hovoru. Jenže ani rozprava o motorkách se Kačce moc nezamlouvala, a tak se rozhodla nás psychicky týrat tím, že se každou minutu doprošovala vyprávění pohádky. Naštěstí se nám ji podařilo umlčet ještě předtím, než mi z toho přeskočilo.
Při vykládání lodí se mi v hlavě odehrávalo dilema, jestli jet horní úsek Otavy, nebo se nato radši vykašlat. Zuzka se mi vehementně snažila domluvit, abych nejezdil. Nakonec jako u mě vždy prohrál pud sebezáchovy a s jistotou, že se mi nemůže stát nic horšího, než že se utopím, jsem nakonec na vodu vyrazil. Nutno přiznat, že z autobusu vypadala řeka o dost víc v pohodě, než potom z lodi. Ale sedě v kajaku už jsem s tím stejně nic nadělat nemohl. Naštěstí se o mě s nečekanou péčí a ochotou postaralo duo David + Zuzka, i když dvojímu koupání se mi vyhnout nepodařilo. Nejhorší byly chvíle, kdy mi stříkala voda až do očí a kvůli tomu se mi na minutu zamlžily čočky. V jedné obzvláště nepěkné části se mi dokonce podařilo schytat vodu do obou očí zároveň, takže jsem jel téměř poslepu, vida před sebou jenom mlhu, ze které se občas vynořil obrys Davida. K vodácké idylce (kochání se okolní přírodou držíc ledabyle v jedné ruce pádlo a ve druhé flašku tuzemáku) pro mě měla Otava na míle daleko. Nakonec jsem ale dojel bez újmy na zdraví (nutno přiznat, že to bylo z větší části dílem štěstí a náhody než umění) až do Sušice, kde se naložili lodě a vyrazilo se směr Hartmanice, kde jsme v základní škole v tělocvičně přenocovali.
Většina lidí se hned rozutekla do hospody a já se těšil, že se mi konečně dostane klidu na učení. To jsem se ale šeredně spletl, protože Adam využil téměř liduprázdné tělocvičny k tomu, aby cvičil na trumpetu. Do toho si Lucka vytáhla trampolínu a pokoušela se o různé skokanské kreace, Ferda předváděl své umění ve šplhu na tyči a David si zkoušel různé gymnastické variace na kruzích. V tu chvíli ze mě vyprchala poslední špetka entuziasmu k učení a já, hledě do víru onoho cirkusového představení usoudil, že je v mém nejlepším zájmu přestat si hrát na pilného studenta a radši se přidat.
Po večeři jsme já, Lucka a Adam vyrazili na exkurzi velkoměsta Hartmanice. Lucka nám cestou vyprávěla o její dětské lásce k dobytku všeho druhu a přemluvila nás, abysme se šli podívat na krávy. Jak vidno, její láska ke krávám za ty léta vůbec nevyprchala. Dobrou půlhodinu čekala s trávou v ruce, až se nějaká kravička odhodlá se k ní přiblížit. Nakonec se jí ale dostalo zasloužené odměny v podobě oblíznutí. Podařilo se nám najít i lyžařské středisko monstrózních rozměrů a penzion, na kterém velká cedule hlásala: „Pozor, dnes otevřeno!“
Když jsme se vrátili zpátky do tělocvičny, našli jsme tam 6 lidí urputně bojujících v basketbalovém duelu, nehledíc na dalších několik ležících po kraji. Po tom, co mi jedna špatně mířená přihrávka proletěla 20 centimetrů kolem hlavy jsem usoudil, že v zájmu vlastní bezpečnosti bude lepší se odebrat do hospody. Ani tam jsem ovšem klid nenašel. Na Zuzčino doporučení jsem si objednal zmrzlinový pohár, ale Zuzka se mi na něj zuřivě vrhla ještě předtím, než jsem se stačil rozkoukat. Nakonec se mi jí naštěstí úspěšně podařilo zkrotit. Už v dřívější době jsem si měl možnost všimnout Zuzčiny závislosti na zpěvu z kytarou, ale až tuto sobotu večer jsem si uvědomil, jakých dosahuje rozměrů. Vlastního tatínka odbyla v telefonu takovým způsobem, že jsem to už dlouho neviděl a to jenom kvůli tomu, aby si mohla dál zpívat. Velký problém pak nastal, když se většina rozhodla vydat se zpět do tělocvičny a Zuzka stála zhypnotizovaná hudbou neschopná pohybu. Nakonec se nám ji podařilo přivézt zpět k vědomí a za příslibu, že hned jak se vrátíme, začneme hrát na kytaru my, odvézt.
Po návratu jsme zjistili, že větší polovina výletníků už chrní, a tak jsme se museli s kytarou, vodnicí a několika kilogramy brambůrků a popcornu přesunout na chodbu. Tam se pokračovalo v hraní a zpívání. Kolem první hodiny ranní už se rozhodla jít spát i poslední skupinka. Ještě jsem si vyslechl symfonický koncert synchronizovaného chrápání o třech větách a jednom intermezzu. Za zmínku určitě stojí Ferdovo geniální improvizované sólo, ve kterém jasně dokázal, že v orchestru nemá konkurenci. V tu chvíli mi ale nepřišlo nejvhodnější aplaudovat a pokřikovat slova chvály na sólistu, tak mu vzdávám holt za jeho skvostné veledílo aspoň teď.
V neděli byla v plánu Teplá Vltava. Cestou se nám podařilo zahlédnout poslední zbytečky letošního šumavského sněhu. Vzhledem k tomu, jak bylo málo vody si to asi nikdo moc neužil. Já jsem si spravil náladu kocháním se okolní téměř netknutou přírodou a nejednou na mě přišla touha vylézt z lodi, utéct do lesů a tam aspoň pár hodin pobýt. Postupem času se i hladina řeky trochu zvedla. Jakožto adrenalinovou vsuvku si pro mě dětský oddíl připravil úkol skočit v lodi asi z 1,5 metrové výšky. Prvotní strach z výšky nakonec ustoupil strachu z potupy, jakou bych si neskočením způsobil, a tak jsem se za srdceryvného řevu spustil do vody. Jaké bylo moje překvapení, že se se mnou loď po prvotním potopení vynořila zpět nad hladinu!
V Lenoře jsme při čekání na poslední zbytky výpravy stihli poobědvat. K jídlu mi už zbyla jenom Nutella. Tušil jsem, že spořádání celé sklenice by mi nejspíš přivodilo nepříjemnosti při cestě domů. Proto jsem se rozhodl se slzami v očích a smutkem na srdci část této dokonalé látky „dobrovolně“ rozdat. Nikomu bych nepřál ten pocit, když vidíte, jak vám David, Lucka, Ferda a Zuzka postupně Nutellu užírají. Pro mě to bylo, jako bych ztratil část sebe, která se už nikdy nemůže vrátit. Byly to muka v pravém slova smyslu.
Po obědě už jsme se vydali vstříc naší krásné matičce Praze, která na nás čekala se svým špinavým vzduchem a odpadky, kam se člověk jen podíval. V loděnici jsem byl ještě svědkem psychologického souboje vleku na lodě s nebojácným řidičem Fabie, který za žádnou cenu nehodlal ustoupit a uhnout nám z cesty. Nakonec mu asi došlo, že při srážce by schytal daleko větší škody on a rezignovaně přejel do vedlejšího pruhu. Potom už následovala jenom cesta domů, kde jediný člen rodiny, který měl radost z mého návratu byla moje kočka. Maminka mě totiž přivítala láskyplnými slovy: „Fuj, ty ale smrdíš!“ a tatínek zase: „Kam zmizela Nutella?!“ Z těchto úvodních vět na přivítanou jsem si hned uvědomil, jak byla celá rodina skleslá z mé víkendové nepřítomnosti. Aspoň, že mi nechali dostatek vinných klobásek k večeři.
Vojta