Zlaté doby Klondiku a rýžování zlata. Narýžuje si každý dost a bude veselo?
21. ročník - jde o něm vůbec ještě napsat něco nového?
Během cesty autobusem Zajíc pomalu nezvládá vybrat peníze a tak volí nenápadně jízdu slepou ulicí a pod touto záminkou prodlužuje naše cestování asi o 15 min.
Další podzimní dny nenávratně odpluly. Listí se začalo zbarvovat dozlatova a rybníky se rozklepaly touhou po vypuštění aby vodáci měli před zimou dost času na lovení zážitků a krys. Nejinak tomu bylo tento víkend v Malém Ratmírově.
Častější návštěvníci loděnice si toho všimli - přes prázdniny se opravovala střecha. Ti méně častí se mohou kochat fotkami.
Mé myšlenky se ubíraly směrem natolik melancholickým, že jsem celou sobotní cestu v autobuse, která končila pod hrází přehrady Nýrsko, plula lesknoucíma se očima krajinou dozrávajícího obilí, vnímajíc hřmotné kombajny jako obrovské lodě brázdící zlatavé moře a nepřipouštěla si příliš, že dětský oddíl se jaksi nechce rozměrově ani věkem vejít do houfu oněch mrňavých pípajících opeřenců. Šlo spíš o pěkně načepýřené kohoutky a skoro elegantní labutě s dlouhými krky.
Loděnice v novém hávu, takže jsme ji museli předvést široké veřejnosti.
Ty jo, vodo ty tady umíš lámat hodně rychle morál. Znám machra co se jinde podívá na dno tvých tras hezky z blízka a pořád znovu a znovu.
Na začátku se děti shromáždily ve vracáku, aby k nim zastupující ředitel Jícha pronesl úvodní řeč v tom smyslu, že to nebude žádná sranda, ale jet že musí.
O místa ke spaní byl trochu boj, ale nakonec jsme se vešli. Začátek noci jsem bojovala se zimou, po půlhodině spánku s potřebou. Když jsem konečně vyměkla, už nemělo cenu se do vyhřátého spacáku vracet.
Nade všemi bezkonkurenčně kraloval již dlouho předem avizovaný Pilkův zázrak. S velkým zápalem se vedly diskuse o všech možnostech záhadného původu jeho nevšedního kousku.
Poslední eskymáci a opět ohromný úspěch.
Zajímavé, lidé jsou vždy utopení a nechce se jim psát nějaké dojmy.
Zápis z valné hromady klubu je zpřístupněn. Kdo tedy chce tak se může podívat co se projednávalo.
Čtení některých příspěvků z minulých hor ve mně zaselo podezření, zda se nejedná o pochybnou akci s nejistým výsledkem. Přesto, že se mě Humpa snažil ze všech sil uklidnit, nemohl jsem se zbavit obav a nedůvěry.
A je to tady - aneb první zpráva z Valné hromady. Zvolili jsme nové logo. Děkuji tedy všem, kteří nějaký návrh loga zaslali či donesli.
Hodnocení akce třemi krátkými slovy - cool, úžas a kýč. Aneb byla zima, úžasně modrá obloha a spousta sněhu a bylo to nádherné.
V novém roce a bylo to opět fajn.
Úspěch byl, ale dochovaly se jenom fotky.
Po té, co jsem se, byť natěsno, vsoukal do Berta a byl vržen na hladinu, jsem od svého vrchního instruktora Ájíka dostal rychlokurz protáčení pádla. Ten byl po dvou minutách mírně chaotického mávání pádlem ukončen slovy: "Tak pádlování necháme na jindy, jdeme eskymovat".
Nádherný 20. ročník je za námi, 93 běžců přišlo a přežilo, sluníčko svítilo. Co víc si přát?
Jako každý rok i letos brigáda. Zatím pouze fotky.
Opet presun na Becvárku, tam už bylo nekolik bláznu jako my. Start byl zahájen 2 metrovým seskokem do vody (tam sem vymek, ale lákalo to moc, stacilo trochu hecu a skákal sem, ale bohužel žádnej takovej dobrák se nenašel..
Pohled z okna na slunečnou oblohu a neopren v tašce mě v sobotu ráno přesvědčil, že zimní bunda je změkčilost, takže jsem vyrazila pouze v mikině.
Po skákání přes kameny jsme se alespoň těšili do cukrárny na věnečky, indiánky a rolády… Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je cukrárna absolutně vyžraná. Tak jsme si dali alespoň zmrzlinu…
Hamerský potok poprvé. Z pozice "svátečního" šikovného háčka českých klidných vod mám po sjetí Hameráku (Ratmírov-Jindřiš) za sebou vysokou hladinu adrenalinu v krvi, srdce v kalhotách (neoprenu) a oči navrch hlavy.
Od doby kdy jsem přišel do loděnice, jsem si mnohokrát říkal, že mezi vodáckou partou se vždycky najde pár nadšenců pro hru zvanou volejbal. Slýchával jsem jak se hraje jednou za rok volejbalový zápas. Zpočátku jsem nechápal kde.
Ahoj! Po dvouměsíčním odpočinku je tu opět zájezd na vodu, tentokrát do okolí Karlových Varů. Po pátečním grilování nás většina přespala v loděnici, a tak jsme mohli vstát až v půl sedmé a jít chystat věci.
Posezení u masa je již tradiční akcí, která zahajuje po letní přestávce podzimní sezónu v naší loděnici. Letos to tak docela neplatí, protože společenské večery se konaly i během července a srpna (a návštěvnost byla slušná, takže příští rok předpokládám, že budou zase).
Děsně brzký vstávání (hlavně po děsně pozdním návratu z Krausberry), děsně dlouhá cesta, děsně moc lidí, děsně studená voda... Proč já vlastně na ten děsnej kajak jezdim?
Zajíc druhou jízdu zdolal úspěšně, a tak jsme se mohli večer mohutně zahřívat rumíčkem lékařským. Po 3/4 flašky jsme přešli na bundání. Význam slova jistě ochotně vysvětlí jeho autor Ájík:o)
V tom okamžiku dostávám jeden ze svých potrefených nápadů, které se většinou musí okamžitě realizovat. “Uděláme mastňáckou Vltavu?!?” ptám se a trochu oznamuji. “Jasně!” “To myslíš vážně???” slyším odpovědi a vidím protažené tváře.
Již delší dobu jsem si říkal, že je hříchem nevyužít prostor na trávníku u naší loděnice k nějaké bohulibé činnosti při níž by se sešli lidé. Na začátku června se hrál zápas proti Bubínkově partě, při něm bylo zřejmé že nějací volejbalisté by se našli.
Nálepky s rybičkami prý došly, tak jsme chodili na heslo - SK Zlíchov. Všem se podařilo říct heslo hned napoprvé :-).
Začátek dnešního sportovního odpoledne byl naplánován na pátou hodinu. Ale nebe bylo zatažené a hřiště čerstvě skropené silným lijákem.
Až na Jirku a Honzu H. si každý udělal alespoň jednu krysičku a přibylo i několik úspěšných eskymáckých obratů v podání Honzy H. a Zbyňka. Velkou zajímavostí byl obrat v podání Jíchy, tzv. kameňák, kdy po neúspěšném eskymáku vyručkoval na balvan na břehu.
Na Sázavě bylo veselo, bohužel se dochoval pouze foťák. Ten, který měl psát článek, asi zemřel.
Ve středu před odjezdem se Drbža jakožto vedoucí zájezdu snažil dopočítat konečného počtu účastníků – chvílemi to totiž vypadalo, že pro malý zájem se nepojede vůbec. Ale nakonec se nás našlo dost na to, abychom naplnili dvě auta.
Procitnutí ale nebylo nejideálnější. Dalo by se srovnat s ošklivým snem. Nebohý vodák otevře oči a co vidí? Sněhová bouře halí autobus do svého pláště. Nevěřícně je zase zavře a těší se, že až je otevře naskytne se mu pohled na malebné Alpy s krávou Milkou jak dojí čokoládu. Bohužel realita byla skutečná, sneží.
Ze je voda studena jsme se dozvedeli od Honzy, ktery nam zrejme chtel ukazat, jak lze silou vule prekonat chlad a horni cast reky sjizdel v sedivem triku. Ze voda hodne tece jsme se dozvedeli od Skinnyho, ktery proplaval prvni perej hlavou dolu a ode mne. Rozhodl jsem se pro totez, vylepsene o trik s hazeckou omotanou kolem krku.
Na druhý den bylo krásné počasí. Slunce svítilo od rána, neoprény stačili uschnout co dodat, prostě idylka.
Kajakáři si to ale i tak užívají a dokazují, že rozhovor neznámých vodáků na Doubravě platí i zde („Víš jak poznáš kámen?“ „NE !?!“ „Tak, že za každým sedí kajakář“).
Kromě všeobecně známých nádherných Karpatských pohořích jsou zde i říčky, které rozhodně nestojí za opomenutí. Vedení SK Zlíchov vědomo si této zkutečnosti lehce zariskovalo a uspořádalo výpravu do této nám všem tolik domácí ciziny.
Sraz jsme měli v 7:50 na hostivařském vlakovém nádraží. K mému údivu nás jelo hodně - 17 + pes. Než jsme se dostali do Sedlčan třikrát jsme přestupovali, ale pak nám již nic nebránilo tomu, abychom se vydali na cestu.
I přesto, že jsem neovládala techniku jízdy, netušila že neopren se musí zapnout, nevěděla jak se drží pádlo, tápala co mám dělat v podstatě za jakékoli situace, byla jsem všemi ubezpečena, že to je “fakticky” jednoduchý a “prý” bude veselo.
Poslední eskymáci. Humpa nikde a organizaci přebírá Ájík. Dobrý, až na Humpovu snahu zajistit dost lodí.
Zpočátku jsme se ztráceli v mlze, ale během hodiny se na vrcholu udělalo modré nebe, které tak podtrhlo kýčovitou atmosféru pohlednicového typu.
Za Cyrilova navigování ("Neměli jsme tady uhnout?" "No měli.") se vydáváme postupně do Vodné, kde hledáme neexistující vodočet a dohadujeme co pojedeme (Jícha nám stejně dává na výběr jen jestli pojedeme tohle nebo Teplou), do Bečova a pak ještě kousek proti proudu.
Končí únor a eskymáci na bazénu začínají být trochu nervózní. Nakonec není se co divit. Většina skotačících vodáků eskymáka již zase umí, nebo se tak aspoň tváří.
Ve středu nám Zilvar pustil vlek, který zde funguje, jako všechno osvětlení v chatě, na agregát. Mě osobně sjezdovka moc nenadchla, nejdřív byl led a pak zase moc měkký sníh.
Nahoru proti proudu Mumlavy to samozřejmě stoupá. Několik rychlejších bylo u prvního rozcestí poměrně brzo a když kolem postupně přecházeli důchodci, které jsme předtím míjeli, začali padat dotazy, zda se Zajíc nevrátil. Byl to ale Tomáš P., který se teprve dostával do tempa.
Aby toho nebylo málo pokračoval minikurzík vodní záchrany. Tentokrát ukázkou jak dostat tonoucí mrtvolku na surfové prkno.
Když bruslit, tak na Hostivařské přehradě, že! Sraz jsme měli v 9 hod. ráno. Sešla se nás vcelku pěkná skupinka, a tak jsme se mohli "náhodně" rozdělit do dvou týmů..